Martina se v minulém příspěvku rozloučila s ministrem Kněžínkem a já se pokusím na její příspěvek volně navázat. Není žádnou novinkou, že se „nám tady rozmohl takový nešvar“, velice často se nám mění ministři. Příčinami se na tomto místě zabývat nehodlám a ostatně ani sám nevím, která osoba byla, je či bude nejvhodnější pro vedení ministerstva spravedlnosti. Problém je spíše v tom, že se často právě v důsledku těchto změn nedaří některé důležité systémové věci „dotáhnout“ do konce. Mezi ně náleží i připravované novely zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a zákona č. 7/2002 Sb., o řízeních ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Je otázkou, zda nová paní ministryně bude na těchto návrzích novel trvat a v jakém znění.  Ostatně sama paní ministryně ve svém rozhovoru pro Právo ze dne 4. 5. 2019, uvedla ve vztahu k případným novelám zákona o soudech a soudcích a zákonu o státním zastupitelství, že se jedná o „takového strejčka do budoucnosti“. Přiznám se, že toto prohlášení ve mně vzbudilo (velmi) mírný optimismus, neboť v případě všech uvedených novel zákonů se jedná o mimořádně významné předpisy, u nichž by přílišný spěch rozhodně nebyl namístě a mohl by naopak napáchat více škody než užitku.  
Návrhy novel zákona o soudech a soudcích a zákona o řízeních ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, totiž nejsou zcela bez vad.  Na některé jsem přišel sám, na některé mí kolegové a další jste nepochybně zaznamenali  i Vy. Jedná se ovšem o „pouhé“ návrhy, které právě proto prochází připomínkovým řízením. Věnujme jim však dostatečnou pozornost. Možná jen slyším trávu růst, ale „to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou“.
V případě návrhu novely zákona o řízeních ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů jsem byl překvapen zjevnou tendencí postavit kárné řízení téměř na úroveň řízení trestního a zvýšit možnosti zásahů ze strany moci výkonné. Kárné řízení ovšem trestním řízení není, ale podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu náleží do civilní větve čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poněkud zarážející je, že důvodová zpráva, jakož i závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace např. upřímně uvádí, že zavedení dvojinstančnosti kárného řízení je nutné, neboť jednoinstančnost nevedla ke zpřísnění postihů. Již samotná podstata této úvahy je ovšem špatná. Ke zpřísnění jakéhokoli postihu přece slouží stanovení sankcí, jejich druhu a výměry, nikoli stanovení toho, kolik instancí bude rozhodovat. Nelze opomenout ani to, že podle uvedené závěrečné zprávy rovněž „nové složení senátů má též napomoci dosažení adekvátního (přísnějšího) postihu kárně obviněných“. Ačkoli tedy předkladatel návrhu opakovaně označuje za účel novely zefektivnění kárného řízení, je zjevně jedním z jeho pravých účelů zpřísnění postihů za kárná provinění. Nijak zde nehodlám hodnotit údajnou nezbytnost tohoto zpřísnění a potřebu či vhodnost dvojinstančního kárného řízení v navrhované formě, ale musím konstatovat, že tohoto cíle (zpřísnění) má být v nynější podobě návrhu dosaženo nepřípustným způsobem, a to procesní úpravou místo úpravy hmotněprávní. Návrh navíc vychází z pouhé spekulace, že v dvojinstančním řízení a při menším počtu členů kárných senátů bude nutně rozhodováno přísněji. Nehledě na to, že při akceptaci tohoto „ideového“ přístupu je již jen krůček k úvahám o tom, aby „někdo povolaný“ rozhodoval o tom, kterými konkrétními (přísnějšími či mírnějšími) osobami bude ten který kárný senát tvořen.
Snaha o zvýšení efektivity justice, chcete-li, o její vyšší „expeditivnost“, je sama o sobě jistě záslužná a zdůrazňuji, že jako soudci jsme tady především pro účastníky, kteří mají právo na rozhodnutí v přiměřené době a bez zbytečných průtahů. Vyšší efektivita je také v zájmu nás samých. Nikoho nebaví dívat se na své nedodělky. Mám však přinejmenším silné pochybnosti o tom, že by vyšší efektivity justice mohlo být dosaženo pouhým zpřísněním postihů v rámci kárného řízení. Částečně ke zvýšení efektivity justice jistě můžeme přispět jako soudci my sami, ale je to také otázka systémová – koncepční. Někdy mám však (určitě mylný) dojem, že některá tzv. koncepční řešení spíše odpovídají starému přísloví „Můžeš se rozpůlit a vyčtou ti, že ses nerozčtvrtil“. Příčinou určité neefektivity totiž mohou být také zcela objektivní a neovlivnitelné důvody jako např. dlouhodobě podstatně zvýšený nápad. Najít v takových případech rychlé operativní řešení je velmi obtížné. S ohledem na předchozí Martinino Slovo, v němž se zabývala otázkou syndromu vyhoření soudců, nesmíme ani při úvahách o zvýšení efektivity justice opomenout, že i při veškeré snaze je nezbytné dodržovat alespoň základní duševní hygienu. Bez ní prostě dlouhodobě „podávat výkony“ nelze. Zejména by však nemělo být zapomínáno na to, že zájem na efektivitě soudů nesmí jednostranně převážit nad zájmem na kvalitě jejich rozhodování. Tato kritéria musí být vzájemně vyvážena.
Tímto Slovem jsem tedy vlastně ani nechtěl říci něco objevného, ale pouze zdůraznit, že zvýšení efektivity (nejen) justice lze dosáhnout pouze promyšlenými a komplexními kroky, nikoli pouze bičem, který je navíc podivně upleten.
V každém případě jsem jako vždy zvědavý na budoucí vývoj. Své Slovo si přesto dovoluji se špetkou naděje zakončit parafrází svého oblíbeného citátu A. Sapkowského, neboť věřím, že budeme moci příští rok konstatovat, že se „nevyplnila temná proroctví, předpovídající příchod Konce justice zcela přesně na rok 2019. Konec justice nepřišel. Justice neshořela v ohni a nezahynula. Přinejmenším ne celá. Ale i tak bylo veselo“.