Zamyšlení na měsíc květen


    Mgr. Martin Omelka, člen Republikové rady SU ČR


 
Vážené kolegyně a kolegové,
zdravím Vás v měsíci květnu, který je dle gregoriánského kalendáře pátým měsícem v roce.
Český název květen vytvořil filolog a překladatel Josef Jungmann v roce 1805, při překladu románu Atala aneb Láska dwau diwochů na paušti od francouzského spisovatele Chateaubrianda. V češtině se do té doby používal název máj, který jako jediné označení ze všech měsíců v roce nemělo slovanský původ. V mnoha evropských jazycích je název měsíce odvozen od latinského Maius (anglicky May, německy Mai, slovensky Máj), dle  římské bohyně Maia, manželky Vulcana, boha ohně a kovářství. První den v měsíci římští kněží obětovali této bohyni březí prasnici, která byla v období antiky obětním zvířetem spojeným s plodností.
Květen je měsícem lásky a zamilovaných.  O prvním máji jako času lásky psal v roce 1836 český básník Karel Hynek Mácha (m. j. advokátní koncipient) v básni Máj.
Květen je též měsícem práce a vítězství, a také měsícem naděje a nového života. Je totiž spojen s májovými pobožnostmi a uctíváním Panny Marie. Měsíc květen je zakončen liturgickým svátkem Navštívení Panny Marie. Jde o setkání těhotné Panny Marie s rovněž těhotnou příbuznou Alžbětou, budoucí matkou Jana Křtitele, a o naplnění proroctví z Knihy žalmů (Ž 85, 11 (Kral, ČEP): „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“
Naše činnost – nalézání spravedlnosti, by měla být každodenním naplňováním tohoto proroctví. V našich rozhodnutích budiž obsaženo milosrdenství k slabým, věrnost duchu zákonů, spravedlivé narovnání mezi rozpořivšími se stranami a nastolení pokojného stavu mezi nimi.
Pokud společnost na tyto zásady rezignuje, ohrožuje se, nastupuje cestu k výkonu „spravedlnosti“ na vlastní pěst, ignorování pokojných řešení, což vede ke katastrofám, jak ukazují události, které se také pojí s květnem.
Pražská defenestrace se uskutečnila 23. května 1618 jako akt odporu českých stavů vedených Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování Rudolfova majestátu, který zahájil české stavovské povstání a tím i třicetiletou válku. Základem sporu byl nejasný výklad Rudolfova majestátu, zda poddaní na církevním zboží mají stejné právo svobodné volby vyznání, jako poddaní na komorním zboží.
Dne 21. a 22. května 1618 se sešel v Praze v Karolinu sjezd českých evangelických stavů, který odpovídal usnesení zemského sněmu z let 1609–10 v souvislosti s Rudolfovým majestátem. Dle tohoto usnesení měly české stavy právo svolat svými defensory (obhájci) „zvláštní sněm poradní“ na obhajobu svých skutečných i domnělých práv. Císařem a králem Matyášem byl však tento sjezd zakázán. Původcům sjezdu bylo dáno na vědomí, že přesahují své kompetence, a proto císař sněm zakazuje dříve „nežli by týž oheň víceji vznícen byl“.
Byť se na Majestát odvolávali, nevyužili, a ani se nepokusili využít, k možnosti smírného řešení sporu, jeho předložením zvláštnímu soudu osazeného z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se jednat o 24 vážených osob, jejichž výběr byl svobodnou volbou každé ze znesvářených stran.
V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v paláci Smiřických na malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice, a na něm bylo rozhodnuto o provedení defenestrace hned nazítří. Následující den, ve středu po osmé hodině ranní, se vydali účastníci sněmu „s velikým houfem, na vozích, na koních i pěšky“ na Pražský hrad. Po poradě zahájené modlitbami v tzv. zeleném pokoji, kde se konávaly sněmy, odebrali se pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova, do Starého královského paláce, do tehdejších místodržitelských kanceláří v Ludvíkově křídle.
Zde zinscenovali improvizované soudní líčení proti dvěma ze čtyř přítomných místodržících, Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka a Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Po vzrušené debatě byli oba místodržící shledáni vinnými z rušení majestátu, nepřáteli stavů i obecného dobrého, odbojníky království Českého (velezrádci), a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken. Byl vyhlášen i rozsudek, který přečetl Pavel Kavka z Říčan: „Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky království českého vůbec“. Následně byli oba místodržící, i jejich tajemník Filip Fabricius, vyhozeni z oken, což byť zranění přežili, ať už zásahem Panny Marie, či tím, že dopadli na svah, čímž byl jejich pád zbrzděn.
Stavové se tak nepokusili o smírné řešení, osobovali si pravomoc soudu, rozpoutali vlnu násilí a válek, která vedla k nejrozsáhlejším ztrátám na životech (v poměru k počtu obyvatel) v evropských dějinách.
Dne 16. května je slaven svátek sv. Jana Nepomuckého. Dne 31. května uplyne 300 let od jeho blahoslavení.  Jan z Pomuka (dnešní Nepomuk) působil jako veřejný notář v Praze, v letech 1383 až 1387 studoval církevní právo na Padovské univerzitě, studium ukončil jako doktor dekretů. V září 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa. Generální vikář již v 80. letech 14. století díky svým pravomocím hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství, v neklidné době sporu mezi arcibiskupem a králem.
Král Václav IV., po smrti Racka, opata kláštera v Kladrubech, mínil vytvořit nové biskupství v Plzni, obsazené sobě věrným biskupem, a tím zmenšit arcibiskupovu moc. K dotování biskupství chtěl použít statky kláštera, což hodlal učinit proti vůli arcibiskupa, a také proti kanonickému a zemskému právu.
Jan však 10. března 1393 potvrdil nového opata, zástupci kláštera navrženého Olena. Václav IV. tehdy pobýval na Křivoklátě, proto nestihl proti volbě včas podat námitky. Jednalo se o delikátní věc a opatrná formulace potvrzovací listiny dokazuje, že generální vikář Jan si toho byl vědom. Nicméně šlo o výkon jeho oprávnění.
Spor o Kladruby a potvrzení volby opata bylo nejspíše hlavním důvodem, proč byl Jan zajat a mučen.
Král dal zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu: Jana z Pomuka, Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a laika arcibiskupského hofmistra Něpra z Roupova. Ti byli vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byl posléze držen Něpr, a ostatní byli přesunuti do staroměstské rychty, kde byli mučeni. Jan byl umučen, a jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy.
Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (r. 1401) životopisec Jana z Jenštejna uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka.
Byť je Jan z Pomuka uctíván jako mučedník zpovědního tajemství, je spíše mučedníkem spravedlnosti. Snažil se prosazovat právo a autonomii úřadu, panovník jej nechal proto zavraždit.
Hromadění bezpráví pak vedlo k další tragédii, rozvratu státu, úpadku vzdělanosti, kultury a hospodářství, za husitských válek.
Při výkonu svých funkcí se proto namáhejme k odstraňováni rozporů, předcházení násilí, konfliktů, které se v nynější pohnuté době opět stupňují. K tomu načerpejme sil v rozkvétající přírodě, kde nás bude, prostřednictvím svých soch sv. Jan provázet.
 
Liberec, květen 2021
Martin Omelka


Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011