Na duben 2017


JUDr. Ladislav Hejtmánek, člen Republikové rady SU ČR


Čím tak začít svůj příspěvek – to je dávná potíž všech, kteří se snaží něco napsat. V tomto směru si povzdechl i Jaroslav Hašek, který se tedy ve svých fejetonech otřel o kde koho, takže poukázal na jiného fejetonistu (dnes již poněkud pozapomenutého), který vždy začínal tím, co provedl jeho přítel Damiánek („Tak jsem dnes potkal svého přítele Damiánka…“). Proto, aniž bych se chtěl srovnávat s Jaroslavem Haškem, dám na jeho radu a se začátkem si nebudu lámat hlavu a prostě začnu psát. No, a tím máme začátek zdárně za sebou.
Nevím, jak vás, ale mě v poslední době překvapilo, jak lehké je v USA vládnout pomocí vydaných dekretů. Jako právník jsem doufal, že poslední vážně míněné dekrety vydal u nás Břetislav, a na východě jimi něco upravovali o půdě a jednostranně vyhlašovali mír, ale mýlil jsem se. Nový prezident, aby dostál své předvolební rétorice a svým slibům, tak ledva dosedl na své křeslo, okamžitě vydal dekret, kterým zakázal na území USA přicestovat mnohým lidem. Potom tento dekret přímo obřadně předvedl přítomným dychtivým novinářům, včetně svého rozmáchlého a v našich končinách dosti neobvyklého podpisu. Novináři měli okamžitě velmi dobré téma do novin, akční obrázky se vždycky dobře tisknou a lákají veřejnost. Tolik co se týká sehraného představení, choreografie se docela povedla. Horší to už je s tím, co po představení zůstalo, tedy tím dekretem. Na letištích (tedy ještě před vstupem na území USA) se najednou začaly hromadit osoby. Trochu mi to připomnělo potíže Járy Cimrmana s jeho revolučním vynálezem důlní dopravy osob. Co všechno dokáže jeden člověk, který se chce před kamerami důležitě podepsat, to je až k nevíře. O to více, když takový postup by člověk spíše očekával od států, kde demokracie je pouze nátěrem pro vládnutí rodinných klanů a nové šlechty, státní funkce se dědí a s nějakými volebními obdobími si nikdo moc neláme hlavu. Jak je možné, že základní zásada výkonu jakékoliv moci, která musí být vždy spojena s odpovědností, a kdy procedurální pravidla stanoví pravidla, aby moc nebyla zneužita („zákony se píší pro špatné časy“), najednou dostala tak na frak v zemi, která si na výkonu státní moci tak zakládá, a která dělbu moci prakticky do správy veřejných věcí vlastně zavedla? Jak je možné, že jeden člověk, který velmi těsně vyhrál volby (to je ale okolnost v současném světě téměř pravidelná – např. nový peruánský prezident Pedro Pablo Kuczynski volby vyhrál o 0,24%), dokáže ovlivnit tolik lidských osudů, a to jedním svým rozhodnutím (chce se mi říci rozmarem)? Uvědomil si nový prezident, co tímto dekretem způsobí, konzultoval svůj nápad třeba s vládními úředníky na letištích a vůbec leteckými společnostmi, aby se na takový nápor měli všichni šanci připravit? Události následné ukazují, že tomu tak nebylo. Nevím, zda všichni voliči nového prezidenta opravdu natolik toužili po tom, co se fakticky stalo, a zda skutečně chtěli, aby řešení migračního problému (které nás všechny ještě čeká a jehož výsledek neznáme) bylo zúženo na vyvolání kolapsu letecké dopravy ze dne na den (s trochou nadsázky podobně, jako tak učinila v roce 2010 Eyjafjallajökull).
 
Proto jsem rád, že jsem součástí státní moci, která tento nesmysl a pošetilost nyní mocného zastavila. Jsem rád, že v USA ještě platí právo, i když to bude mít teď dosti těžké, ale stále platí. A to právo vynutí soudní moc. Ta moc, která je konzervativní, často velmi nepopulární, ráda a dobře se zesměšňuje, protože se nemůže bránit po zádech těch, kteří ji potřebují a kteří se k ní upínají, když hledají právo. Jsem rád, že tato soudní moc se nezahalí do prázdných floskulí typu „Jednou je to zákon, tak co s tím můžeme dělat“, ale že odvážně řekne, že jsme lidé a proto máme určitá práva. A ta práva, pokud chceme zůstat lidmi, musíme dodržovat a respektovat. Jsem rád, že americká soudní moc tuto sebevědomou pozici má a uplatní ji tam, kde je nutné ji teď hned uplatnit. Jsem rád, že neplatí věta, kterou použila Jarmila Loukotková ve svém románu Spartacus – „Říman je bezcitný a strohý jako jeho zákony. Hledáš právo – a najdeš odstavec zákona“.
Takže já přeji naší soudní moci, aby byla stejně sebevědomá, hrdá, aby se nebála. Aby každý soudce si byl vědom toho, že on spoluvytváří tento stát, jeho vůli a jeho počínání, a že jeho rozsudky mají možná mnohem větší a závažnější účinky, než mnohdy obecné popisné tlachání zákonodárce, které má sice velmi důraznou mediální podporu, ale není to právo, je to odstavec zákona. A že soudce musí vždy a za všech okolností bránit právo a právo prosazovat. A to právo, aby se mohlo nazývat právem, a nebylo pouze odstavcem zákona, musí být lidské. Aby každý, kdo se na soud obrátí, mohl mít důvěru a spolehnout se, že u soudů se právo ctí.
A pochopitelně přeji všem krásné jaro, fajn „šmerkust“, jak se u nás říkalo, tedy krásný duben.


Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011