Musím konstatovat, že jako novinář nemám bezprostřední zkušenost se soudy a soudci. Funkci tiskového mluvčího však obecně doporučit mohu. Případná neochota odpovídat novinářům na jejich leckdy banální dotazy se dá možná někdy lidsky i profesně pochopit. V praxi pak ale vytváří vcelku jednoznačný dojem, že dotazovaný něco skrývá, že má důvod to skrývat, že něco neudělal tak jak měl - anebo naopak udělal to, co neměl. U veřejnosti, jíž je novinář zástupcem, pak může vznikat dokonce dojem jisté přezíravosti. Soudy u nás mají takovou pověst jakou mají a je v tomto ohledu celkem jedno, že se dá diskutovat, do jaké míry je to pověst oprávněná. Laik nakonec vidí jen to, že novinář nedostal odpověď na otázku.
Výhoda tiskového mluvčího je v tom, že jeho prací je novinářům odpovídat, přebírá tím zátěž lidí vykonávajících jinou činnost, zaručuje, že se informace dostávají včas tam, kam mají, že instituce mluví jednotným jazykem. Není spásou na všechno, musí umět odhadnout situaci, kdy zprostředkuje odpověď jiné osoby, protože i příliš častá fráze "obraťte se na tiskového mluvčího" dokáže být značně iritující.
Proč soudci zatím nemají tiskové mluvčí nevím, na rozdíl od policie a vězeňské správy nejsou vojensky organizovaným sborem a předpokládá se u nich, že se budou umět vyjadřovat kompetentně, jednoznačně a reprezentativně a nehrozí u nich takové nebezpečí, že omylem prozradí nějaká šťavnatá tajemství. Ale funkce mluvčího se v dnešní době žádostivé informací jeví jako praktičtější a efektivnější, takže praxi obou sborů lze chápat jako inspiraci. Nikoli ovšem co do formulace promluv, neboť jazyk některých složek a jejich mluvčí je v novinářské branži normou toho, jak by se mluvit nemělo.