JUDr. Vladimír Najdekr, člen Republikové rady SU ČR

Milí kolegové,

dovolte mi krátké zamyšlení nad jedním z aspektů naší profese a jeho důsledky. Na právu a profesích s ním spojených považuji za krásné, že v nich dochází ke střetu různých právních názorů a (při poctivém přístupu) z toho vyplývajícím zajímavým diskuzím, konfrontacím apod., které často nemají zcela jednoznačné řešení, jak tomu bývá třeba u přírodních věd. Shodou okolností jsem se v této souvislosti na několika místech setkal se situacemi, které již podle mého názoru za kultivovaný střet právních názorů označit nelze. Proto bych rád v rámci tohoto prostoru na tento jev upozornil, a to rozhodně ne proto, abych se proti takovým jevům prostě jen vymezil, ale spíše proto, abychom se případně společně zamysleli, k čemu takové situace vedou a mohou vést.

            V rámci výuky předmětu „Dokazování v trestním řízení“ na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci je pro mne po téměř dvaceti letech v justici velmi občerstvující setkávat se s názory a poznatky o generaci mladších studentů, ještě nepostižených jakoukoli z právnických profesí. V průběhu času jsem tak byl několika studenty upozorněn, že jsou v rámci výuky civilního práva důrazně upozorňováni na „chybnou“ rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR a studenti mi doporučili poslechnout si v této souvislosti podcast vyučujících nazvaný Judikatúra. Jeden díl jsem si tedy poslechl a při odborném rozboru jednoho z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jež se týkalo nemajetkové újmy, jsem se tam dověděl, že toto rozhodnutí představuje „prostě zlo“.

            V rámci komunikace s kolegy jsem pak byl upozorněn na vyjádření jedné advokátek velmi aktivních ve veřejném prostoru na sociálních sítích, kde si tato stěžovala, že soudce ji před Vánoci v trestní věci stanovil pětidenní lhůtu k doplnění odvolání, „debil“. Mimochodem myslím, že podle § 251 odst. 1 tr. řádu nemohl jinak. Vánoce, nevánoce.

            Poslední situace, kterou bych rád zmínil, se týká výlučně naší profesní bubliny, a to vzkazů soudů různých stupňů navzájem přes písemná vyhotovení rozhodnutí. Tak například dovětek při kritice postupu soudu prvního stupně ze strany soudu odvolacího: „…jak je u senátu 2T obvyklé…“, nebo: „…soud jakoby ani nechtěl vidět řadu přitěžujících okolností…“, nebo poněkud podprahové: „...soud prvního stupně zcela rezignoval na posouzení…“, přičemž slovo zcela je jako jediné v celém textu psáno kurzívou. Ještě mě napadá „…to snad ani soud prvního stupně nemohl myslet vážně…“

Jak jsem již uvedl, nechci se proti uvedenému jen prostě vymezit a věřím, že za uvedenými případy nestojí jen zlá vůle, ale spíše určité situační rozhořčení vedoucí k takto subjektivně zabarveným vyjádřením. Podstatné je, že jsem naprosto přesvědčen, že takováto vyjádření nemohou vést k ničemu pozitivnímu, vyjma jakéhosi upuštění páry u jejich autora. Naopak potenciální negativní důsledky jsou zjevné. Vzájemná názorová izolovanost akademické půdy a justice, snížení autority soudních rozhodnutí – věřím, že pro zejména kverulantního účastníka nemůže být většího potěšení, než když se soud jednoho stupně přehnaně „obuje“ do druhého. A především se domnívám, že hlavním prohercem jsou potom právnické profese a jejich prestiž. Plně si uvědomuji, že chci-li v současnosti ve veřejném prostoru zaujmout, je nejsnazší cestou vzbudit za každou cenu nějakou kontroverzi, což samo o sobě nemusí být nelegitimní. Jsem však přesvědčen, že v zájmu prestiže našich profesí, v kontextu se vzděláním, které jsme nutně v této souvislosti museli absolvovat, je jednoznačně za hranou se o soudci, který stanovil zákonnou lhůtu, vyjadřovat jako o debilovi, o rozhodnutí Nejvyššího soudu se vyjadřovat jako o zlu (z pozice vyučujícího na právnické fakultě) a posílat si subjektivně zabarvené vzkazy přes soudní rozhodnutí. Přehnaná a subjektivně zabarvená kritika soudního rozhodnutí ze strany jiného soudu v rámci opravného prostředku pravděpodobně nepovede k tomu, že si uvedené argumenty vezme autor napadeného rozhodnutí více k srdci, ale spíše k prostoru pro kritiku zvnějšku, jak justice špatně funguje, ať už ze strany účastníka či médií. Dovolím si tedy předložit k zamyšlení každému z nás, kde je hranice ještě kultivovaného střetu právních názorů a postojů k věcem v rámci našich profesí a hlavně, jaký námi zvolená forma komunikace vůbec může mít dopad, ať už v pozitivním, či negativním slova smyslu.

S ohledem na vývoj v okolních státech není vyloučeno, že budeme muset usilovně bojovat o nezávislost justice, a že se v nějakých obměnách vrátí hrozba situací pěkně ilustrovaných ve filmu Skřivánci na niti, kdy prokurátor za tvrzení, že obhajoba není součástí obžaloby, skončí na nucených pracích v kladenské Poldovce. Potom se nám jistě bude hodit vzájemný respekt a podpora mezi právnickými profesemi, resp. v justici uvnitř. Shora uvedené situace podle mého přesvědčení kopou v tomto ohledu naprosto zbytečné příkopy, zbytečné proto, že těžko mohou vést k čemukoli pozitivnímu.