Mgr. Jaroslav Sosík, člen Republikové rady SU ČR

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři a čtenářky,

většinou je zvykem v tomto čase bilancovat uplynulý rok, a to jak v osobním, tak v pracovním životě, případně se zabývat rokem budoucím, eventuelně napsat něco o kráse Vánoc a lidových zvycích, neboť čas adventu bývá časem zastavení a rozjímání. Já vám sdělím pár myšlenek o práci, i když to tak o práci úplně nebude. Některé věci jsou podle mě důležité jak v životě obecně, tak v naší profesi zejména.

Prvním důležitým tématem, které chci zmínit, je pokora. Jedná se o důležitou vlastnost obecně v životě, ale dle mého názoru je to vlastnost, kterou potřebuje každý z nás, kteří soudíme, jako sůl. S pokorou je třeba přistupovat ke každé věci, kterou dostaneme na stůl. Ať už máme za sebou desetiletí praxe nebo v profesi začínáme, vždy je třeba mít na paměti, že za tím spisem jsou lidské osudy, z kterých žádný si nezaslouží „formální“ přístup a nikdy bychom neměli podlehnout dojmu, že jsme v oboru mistři světa, nic nás nemůže překvapit a zvládneme to na půl plynu levou zadní. Kdykoliv se může stát, že nás i zdánlivě jednoduchá kauza něčím překvapí (většinou nepříjemně), vyvede nás z konceptu a připomene nám, že jsme jen chybující jedinci, kteří nikdy nemohou být připraveni na vše, co může přijít. Vždy mějme na paměti svou nedokonalost i možnou nedokonalost druhých. Tolik k přípravě jednání.

Další důležité téma je trpělivost. Vždy si buďme vědomi toho, že jednací síň je naše domácí hřiště, kde známe každé stéblo trávy, sedačku každého diváka, cítíme se v ní sebejistě a bezpečně, prakticky jako doma. Víme (většinou) co a kdy říct, co se děje a bude dít, jaká jsou pravidla. Berme ale vždy v úvahu, že účastníci, kteří do jednací síně přicházejí, mají z tohoto prostředí v podstatě už od okamžiku vstupu do soudní budovy výrazně jiné pocity. Je to prostředí pro ně stresující, mají se souvisle vyjadřovat před cizími lidmi o věcech, které jsou pro ně důležité, jsou si vědomi neopakovatelnosti okamžiku a významu konečného rozhodnutí pro jejich životy. Nikdy bychom proto neměli zapomenout vzít si s sebou do jednací síně velkou dávku trpělivosti, snažit se jakkoliv eskalující situaci uklidnit. Trpělivě vysvětlovat, trpělivě a precizně poučovat a vždy mít na paměti, jak je ta která situace pro účastníky těžká a že většinou nebojují s námi, či jen s protistranou, ale zejména sami se sebou, svou nervozitou a nezkušeností. Tolik k jednání.

Další téma, které stojí za zmínku, je srozumitelnost. Mnozí z nás mají pocit, že svou důležitost a profesní velikost prokáží nejlépe tím, že napíší co nejdelší rozhodnutí, plné co nejodbornějších výrazů a floskulí a zakládají si na tom, že pochopit jejich rozhodnutí dokáže jen odborník, a to po trojím přečtení. Pro naše účastníky (a i pro nás z hlediska případného odvolání) je však důležité, aby důvody našeho rozhodnutí pochopili, pokud možno hned v jednací síni, aby při odchodu domů věděli, z jakých důvodů jsme rozhodli tak, jak jsme rozhodli, ať už s naším rozhodnutím souhlasí nebo nesouhlasí. Našemu odůvodnění má rozumět účastník, nikoliv jen profesionál nebo akademik. Proto je důležité vždy dbát na srozumitelnost našich rozhodnutí, a to jak z hlediska jazykového, tak z hlediska formulačního. Srozumitelnost a přiměřená stručnost by měly být základem odůvodnění každého našeho rozhodnutí. Tolik k rozhodnutí.

Poslední téma, které chci zmínit, je respekt. Mám na mysli respekt nejen k účastníkům a právním zástupcům, kteří jsou našimi kolegy, na což bychom neměli zapomínat a zachovávat vůči nim profesionální a kolegiální přístup. Zejména však mám na mysli respekt v jeho významu jako ohled, uznání a úctu vůči našim spolupracovníkům, bez kterých bychom svou práci nemohli vykonávat a bez kterých by náš justiční systém nefungoval. Nejsme všemocní osamělí bohové na Olympu, jejichž vůle a rozhodnutí se vždy „samo“ vykoná, ale jsme součástí systému, ve kterém jsme sice důležitým kolečkem, ale bez ostatních koleček bychom se brzy přestali točit. Mějme proto vždy vůči všem našim spolupracovníkům na kterékoli pozici respekt a nebojme se jim ho dát najevo, nebojme se dát najevo, jak si jejich práce vážíme a jak je pro nás důležitá. Tolik k průběhu řízení.

Ať chceme nebo nechceme, jsme na tom totiž stejně, jako dědeček hostinského z Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince. Ať si ten soud postavíme kdekoliv, budou nám tam chodit lidi. A o lidi, jejich osudy a jejich spravedlnost by nám mělo jít především. Jsem totiž přesvědčen, že Spravedlnost i se zavázanýma očima vidí lidi vždycky.

Přeji nám všem krásný Advent.