Mgr. Jaroslav Sosík, člen Republikové rady SU ČR

Stejně jako vlny mořského přílivu, tak se neustále vrací a opakuje téma vyjadřování se soudce pro sdělovací prostředky při odůvodňování rozhodnutí či postupu soudu. Je to téma, které, troufnu si říct, rozděluje justici jako málokteré jiné.

Existují zastánci přístupu „vše, co chci říct, je v odůvodnění rozsudku“ a protipólem je přístup „natáčejte celý proces, já se Vám po každém jednání vyjádřím“. Jedná se o dva skutečně extrémní přístupy, z nichž, přiznám se, ani jeden není mým šálkem kávy, a to z následujících důvodů.

První přístup nám bere možnost stručně a jasně vysvětlit či alespoň glosovat, proč jsme rozhodli, jak jsme rozhodli, aniž bychom přenechali interpretaci našeho rozhodnutí a jeho důvodů na komkoliv jiném, komu nemusí jít o zjišťování skutečných důvodů rozhodnutí, ale třeba jen o senzaci, skandalizaci účastníků či celé justice a v neposlední řadě se může jednat o zaujatý výklad rozhodnutí podaný v zájmu jedné ze stran. Druhý přístup pak může nahrávat bulvárnímu pojetí soudního řízení a rovněž může vést ke skandalizaci účastníků či soudce a v neposlední řadě může být nápomocen stranám v řízení odkrýváním myšlenkových pochodů soudce.

Ač se může zdát, že první přístup je pro soudce výhodný a nijak jej nezatěžuje, jsem toho názoru, že soudce by měl být schopen nejen ve věci rozhodnout, ale toto své rozhodnutí také stručně pro sdělovací prostředky odůvodnit a nebát se poskytnout krátké vyjádření a zdůrazňuji zde slovo krátké. Existuje totiž pravidlo patnácti vteřin, tedy že televize či rozhlas nám poskytnou zpravidla příležitost vyjádřit se přímo v maximálním rozsahu patnácti vteřin. Při rychlosti a stručnosti současného zpravodajství je bláhové domnívat se, že dostaneme možnost delšího odůvodnění. Musíme být proto schopni formulovat základní vyjádření maximálně stručně a jednoduše, ať je předmět řízení sebesložitější, a to při vědomí toho, že zbytek stopáže zpravodajského šotu či délky článku vyplní v lepším případě informace, v horším případě názor a komentář toho kterého zpravodaje. Nevyjádříme-li se sami, vydáváme se všanc nebezpečí, že náš přístup vyvolá dojem, že něco skrýváme, že jsme rozhodli ve prospěch některé ze stran a jedná se o kabinetní justici, a nikoliv o veřejný výkon spravedlnosti.

Je mi jasné, že drtivá většina z nás se nikdy nedostane do situace, kdy by musela, mohla, či měla poskytovat nějaké vyjádření pro sdělovací prostředky. Ale ani na těch nejmenších soudech vzdálených od centra si nikdo z nás nemůže být jistý tím, že nám nenapadne věc, jejíž výsledek vyvolá z nějakého důvodu obecný zájem. My pak budeme postaveni před otázku vyjádřit se či nikoliv, protože požadavek na vyjádření lze v mediálně zajímavé kauze očekávat vždy. Odmítnutím si bereme šanci sami sdělit důvody svého rozhodnutí. Je ovšem pochopitelné, že k takovýmto vystoupením by bylo velmi vhodné absolvovat pravidelnou průpravu, jakési školení mediálních vystoupení, které by mohlo být pravidelnou, každoroční součástí školení pořádaných Justiční akademií v Kroměříži pro všechny soudce bez rozdílu specializace a zařazení. Je důležité vystupovat přesvědčivě nejen obsahem, ale i projevem.

Potřeba, ba nebojím se říci nutnost, být schopen se mediálně vyjádřit ke svému rozhodnutí či průběhu řízení dozajista nebude klesat, ale troufnu si říct, že se stane dozajista běžnou součástí naší práce, ať se nám to líbí nebo ne. Jak říká klasik Mistr Jára Cimrman „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat“. Můžeme se snažit pokoutně před novináři utíkat, ale musí nám být jasné, že nám na rozdíl od Mistrovy divadelní společnosti nikdy nepomůže žádný „Vichr z hor“.