Mgr. Petr Hoček, člen Republikové rady SU ČR

Tak už na mne zase přišla řada v této tradiční rubrice. A to v termínu tak nějak rovněž tradičním. A očekával jsem, že se toho tradičně i zhostím, že totiž zase napíšu rádoby zajímavý, ale vlastně nic neříkající povídání o golfovém turnaji Justice open, který se Sašou Kryslem pořádáme již bezmála dvacet let pro naše golfující kolegyně a kolegy a jejich rodinné příslušníky či blízké přátele. A že tedy napíši něco o tom, kdo že letos slavně zvítězil, kdo byl druhý, kde se turnaj vůbec uskutečnil, jaká je kolem krásná příroda a jak výborné bylo ubytování (což opravdu bylo). Ale nakonec asi ne, nic takového nenapíši, jen poděkuji všem, kdož si letos přijeli zahrát, protože největší odměnou nejsou pro nás se Sašou nějaké děkovné e-maily, ale široké startovní pole.

Pak jsem si řekl, že tohle téma je už možná poněkud přežité, turnaj se koná, má každoroční tradici, propaguje se mezi kolegy sám díky ústní tradici, tak proč ho pořád zviditelňovat. A začalo to vypadat tak, že poberu inspiraci na proběhnuvším druhém právnickém sjezdu, jehož jsem se měl možnost ve staroslavných zdech Karolina v uplynulých dnech účastnit. Jeho nosným programem bylo pronikání umělé inteligence do jednotlivých odvětví stavu právnického. Ve starobylých interiérech toto ultramoderní téma krásně kontrastovalo. Jak úvodní slova řečníků, tak následně moderované panelové diskuse byly excelentní. Škarohlíd by snad mohl trochu rýpat, že justice se nezvládla ještě ani pořádně elektronizovat, okresy nám jedou na sice celkem spolehlivé, více než tři dekády staré platformě T602 a my už šilháme po umělé inteligenci. No jo, ale co se dá dělat, když toto odvětví, donedávna známé z hodně odvážných sci-fi románů a filmů (Terminátor z roku 1984 předpokládal, že umělá inteligence zvaná Skynet vyhlásí lidstvu válku 29. srpna 1997) se zabydlelo v každém druhé počítači nebo telefonu, dětem píše seminárky, čtenářské deníky a dospělým jednou …třeba…rozsudky. A ano, lze si jistě snadno představit, že bychom se mohli vbrzku dočkat uměle inteligentních rozhodnutí typu elektronický platební rozkaz, náklady řízení, odměny znalců a podobně – když to dnes zvládne APSTR, proč by to nezvládla AI. Ostatně, obé začíná na A, tak co už. Dokonce z pohledu fiskálního by takové řešení bylo možná úžasné, protože umělý inteligent v počítači by nechtěl chodit na obědy, na cigaretu, nechtěl by oprávněně stávkovat za vyšší platy, nepožadoval by dovolenou na zotavenou ba ani indispoziční volno. Skutečně by bylo lze si představit, že by v době nijak vzdálené dokázal podobný pomocník nahradit mnohé nynější činnosti asistentů či vyšších soudních úředníků. Nicméně obdobné, možná až chvályhodné představy a teorie, pak rychle naberou vážný konec, když uvážíme, že už na tomto sjezdu zaznívaly debaty o tom, zda bude či nebude potřeba v blízké budoucnosti zakotvit něco jako právo na nikoli zákonného, ale lidského soudce. Aby o nás a za nás nerozhodoval nějaký Terminátor, možná ne tak svalnatý, zato obdobně nekompromisní a bezcitný, jako legendární Schwarzenegrova postava. Byl by sice dokonalé výkonný a zřejmě i dokonale bezchybný, ale onen lidský rozměr souzení, vlastně to, co ze souzení dělá souzení, by mu chyběl. Nějaká letitá charakteristika tvrdila, že soudce by měl být v prvé řadě slušný člověk – a když ještě k tomu zná právo, je to vůbec fajn. Termisoudce by znal právo, judikáty sypal ve vteřině, mrknutím Termioka poučoval o koncentracích, jen by to byl pořád bezduchý stroj, arciť sebechytřejší.

A pak jsem si uvědomil realitu – ne jako Skynet v roce 1997, ale realitu nynějších nižších soudů a jejich současných lidských soudců, kolegů, které každodenně potkávám po většinou více či méně zakaboněné, kteří do budoucna hledí namnoze bez špetky optimismu. Samozřejmě hovořím hlavně o těch služebně a lidsky starších kolezích, které v justici vidím už desítky let a kterým je odměnou za jejich práci především intenzivní dohledová činnost. Kolegy, kteří v pondělí přijdou do práce a takměř nepozdraví, v úterý se aspoň trochu odváží a je na nich vidět, jak vzhlížejí k pátku, aby staré kosti a staré mozky mohli vypnout do nějaké formy offline módu, nemají-li ovšem zrovna trestní službu. A kteří, a to si nezastírejme, jako na smilování hledí k datu, které jim kalkulačka MPSV určuje jako termín možného odchodu do důchodu, ne-li do důchodu předčasného. Tohle, a nikoli nějaký virtuální elektronický koumák chrlící judikáty, je realita prvostupňových soudců, jichž je u nás, jak je všem jasné, naprostá většina z oněch tři a půl tisíce českých soudců. Tohle by měla být cílová skupina i třeba unijních snah v sociální oblasti. V minulých letech se na toto téma v rámci unie hovořilo, vlastně se střetávala dvě sociální témata, emeritní soudce na straně jedné a studijní volno na straně druhé, přičemž nosnějším tématem byl emeritní soudce. Myšlenka je samozřejmě naprosto skvělá, každý soudní funkcionář by byl nadšený, pokud by mu otěhotněla soudkyně a on potom, kdy jí pogratuluje k radostné události nemusel začít pracně vymýšlet, jak a komu rozdělí její senát, ale mohl-li by místo toho jen zvednout telefon a zavolat tomu či onomu, aby od toho a toho dne jako emeritní soudce nastoupil do služby – vlast volá. Tolik teorie. Realita? Za posledních zhruba deset opustilo řady liberecké justice, ať již okresní, nebo krajské, řekněme patnáct kolegyň či kolegů. Ani jeden si nezačal po odchodu do penze stýskat, jak by to bylo krásné, kdyby se mohl vrátit do práce, že se vlastně doma nudí a že se unáhlil. Ne. Naprostá většina „už s tím barákem nechce nic mít“, někteří i odmítají chodit na vánoční besídky, konané v prostorách našeho soudu, dokonce někteří dokonce i cesty po městě plánují tak, aby nešli kolem soudu. Jinými slovy, realita nějakého emeritního soudce je nula. Nic. Nikdo. Pardon, jednu kolegyni jsem před pár lety umluvil na přísedící v pracovněprávních věcech. Ale hned tedy svému předsedovi senátu, že celý den tedy rozhodně soudit ne a ne a když prší, tak jestli by pro ní nedojel, aby neměla mokré vlasy. Není to historka Jahelky nebo Donutila, je to ze života běžného soudního penzisty. Takže z mého pohledu opravdu onen emeritní soudce je myšlenka krásná, ale opravdu hodně fiktivní. Naproti tomu si myslím, že ona druhá myšlenka, blížící se vysokoškolskému zákonu, tedy zakotvení jakéhosi studijního volna, jako mají kantoři na vysokých školách, by byla, a to i pro stát, projektem mnohem méně bolestivým. Ani by nebyla potřeba opsat jejich půlroční doba tohoto volna, na relaxaci by stačila doba tří měsíců. Samozřejmě by bylo možné toto vztáhnout až od určitých odsouzených let, klasicky něco za něco, obětuji justici dvacet let souzení, ona mi pak dá jednou za pět let tři měsíce placeného relaxu, dokonce si umím i představit jistý kompromis v tom placení, třeba podle koeficientu začínajícího soudce – byť by to u těch s praxí přes dvacet let byl tříměsíční skok dolů, myslím si, že většina by takovou možnost i za uvedené podmínky využila. Spíš než emeritní či virtuální pohledy na svoji soudcovskou budoucnost.

Petr Hoček