Časopis SOUDCE
Slovo soudce
Krásný advent, kolegové a kolegyně,
tento čas svádí k tomu, aby jej člověk začal brát jako dobu šílenství. Všechno stihnout do Vánoc, do konce roku, materiálně zajistit svátky, nakoupit dárky. Na všechno málo času a nervozita stoupá. V přímé úměře k tomu nálada klesá. Svátky pak slouží k rekonvalescenci.
Já však vnímám advent jako období bilancování a rozjímání. Takže bilancujíc, budu balancovat na hraně Vaší trpělivosti s určitou mírou melancholie. Posledních dvanáct měsíců bylo výrazných. Střelba na Filozofické fakultě UK mi připomněla nestálost a nečekanost osudu. I my jako soudci musíme reagovat na nečekané situace a v emočně vypjatých chvílích zachovat profesionalitu a chladnou hlavu. Je to velmi těžké. Myslím, že každý z nás zažil ten pocit, že potřebuje emočně zpracovat, co se děje. Čas k hlubokému zamyšlení však není k dispozici a musí naprosto profesionálně a s plnou pozorností jít na soud a konat spravedlnost v plném slova smyslu.
Listopad je pro mnohé měsíc nevlídný a zbytečně dlouhý, především kvůli brzkému stmívání. Jak tedy přistoupit k následujícímu období?
Máme za sebou výroční jednání Soudcovské unie ČR, profesního spolku soudců. Nyní je třeba položit si zásadní otázku: „Kam dál?“ Cílem naší činnosti není omezit se pouze na problematiku platů ústavních činitelů. Existuje řada témat, která zasluhují naši pozornost. Osoby zasvěcené do těchto otázek je dobře znají, proto se nebudu touto problematikou podrobněji zabývat. V této krátké úvaze se zaměřím spíše na obecný přínos profesních spolků pro své členy.
Vážení čtenáři, témat do pravidelné rubriky Slovo soudce by bylo s ohledem na uplynulé události více než dost, a to od nedávných tragických povodní, stále trvající války na Ukrajině, po stále nedostatečné ohodnocení kolegyň a kolegů z řad administrativy soudů (a to i po proběhlé stávce) či ohrožení nezávislosti justice v EU. Daná témata jsou však spíše skličující a navíc poslední dvě budou projednávána na nadcházejícím říjnovém Shromáždění delegátů Soudcovské unie v Táboře. Protože bych chtěla psát spíše o pozitivních a hezkých věcech a jsem fanouškem umění a architektury, chtěla jsem vás původně seznámit s historií a krásami budovy Městského soudu v Praze na Vinohradech, kde nyní přes dva roky působím, avšak vzhledem k tomu, že téma soudních budov v ČR má již v našem časopise zastoupení, pouštět se do tohoto nebudu a s netrpělivostí budu článek dr. Činky o budově bývalé tabákové režie očekávat.
Nejen umění, ale i cestování využívám jako prostředek prevence proti syndromu vyhoření a ráda se v různých městech zajdu podívat na tamní soud. Proto jsem s nadšením přijala pozvání do Brém a zúčastnila se též prohlídky soudní budovy – Zemského soudu v Brémách.
Prázdniny skončily, a tak vám všem musím na začátku svého příspěvku popřát klidné prožití školního roku, trpělivost při asistenci poskytované vašim dětem a vnukům při plnění domácích úkolů, za předpokladu, že jsou povinování základní školní docházkou, či naditou peněženku, pokud vaše vyživovací povinnosti studují školu vyšší.
Netřeba připomínat, že se bez inteligence při těchto výzvách neobejdeme. Naštěstí (nebo naneštěstí) už vedle té své můžeme používat i inteligenci umělou. A když už budeme umělou inteligenci používat doma, můžeme se podívat i na to, jak takovou inteligenci můžeme použít i v práci.
Umělá inteligence je aktuální téma a neměli bychom zapomenou, že nás její existence a hlavně praktické využívání účastníky zasáhne v dohledné době, ať se nám to líbí nebo ne. Musíme se tedy s existencí AI smířit a naučit se s ní žít a připravit se na práci s ní.
Diskuze o umělé inteligenci je zajímavá a pokud téma někdo sleduje podrobně, tak ví, že se začalo hovořit o autorských právech k dílům vytvořených AI, odpovědnosti za škodu jí způsobenou apod. Jako by se nějak zapomnělo na to, co vlastně umělá inteligence je. Umělá inteligence je počítačový program. Z pohledu práva je to věc nehmotná ve smyslu § 496 odst.2 z.č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku, podle kterého nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Taková věc pak vždy někomu patří, anebo je někdo oprávněn ji užívat. Nic víc a nic míň.
Slovo soudce je složitá disciplína, jedno slovo nevydá na článek a kdo by chtěl rozesmutnit Martu s Evou tím, že nesplní slib. Poprosil jsem proto kolegyně a kolegy o jedno slovo, které se jim pojí s justicí, se souzením, se soudcem. Obeslal jsem 78 soudkyň a soudců ze středních Čech a Prahy, odpovědělo mi jich 74, z toho 48 kolegyň a 26 kolegů, 39 civilistů, 22 trestňáků, 8 správařů, 3 insolvenční a 2 univerzálové (jejich vlastní označení), 15 do 40 let, 22 do 45 let a 5 nad 60 let. Kromě jedné, všichni dodrželi zadání a vybrali jedno jediné slovo. Nepublikovatelné odpovědi byly dvě, a protože nevím, zda šlo o reakci na můj dotaz nebo o slovo, které mělo souviset s justicí,
Píši své slovo v horký letní den, v den, který dělá čest měsíci červenci. Marně však hledám odlehčenou prázdninovou náladu. To přesto, že z brněnského rádia Krokodýl letí do éteru výzva, že je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné… Jednak mě totiž ještě bolí záda po nedávném operačním zákroku, ale hlavně mě tíží srdce po zprávě o odchodu vzácného člověka, kolegy, který znamenal pro mnohé z nás klidnou pozitivní sílu, moudrost a jistotu v justičním moři.
Pojďme si prosím více všímat lidí kolem sebe, o to více těch, kteří vypadají silní a vyrovnaní jako sama skála. Pojďme si všímat více i sami sebe. Nebojme se svěřit blízkým, přátelům, kolegům se svými strachy a obavami. Je totiž naprosto důležité, abychom byli šťastní…
Moc soudní. Jedna ze tří složek moci ve státě. Systém rozdělení moci, který plní své poslání jen pokud jednotlivé složky moci řádně fungují, vzájemně se vyvažují a kontrolují. Systém teorie dělby moci je osvědčen léty, geniálně vystavěn, ale ve světle posledních událostí se zdá, že se někdy zapomíná, jak důležitý je řádný výkon soudnictví pro stabilitu celého systému.
Česká justice si vede dobře, o čemž svědčí nejen výroční statistické zprávy vydávané Ministerstvem spravedlnosti ČR za poslední roky, ale i její evropské srovnání. Délka soudních řízení je velmi dobrá, důvěra veřejnosti v nezávislost justice je taktéž vysoká. Přesto píši tyto řádky jen pár dní před celostátní stávkou soudních pracovníků a jen pár měsíců poté, co podstatná část soudů byla postavena do role dlužníků, když nebyla schopna uhradit náklady státem ustanovených obhájců, a to ne vlastní vinou.
Pokud jsem měl někdy v minulosti možnost psát touto dobou příspěvek, nazývaný léta slovem soudce, pohříchu jsem své řádky odlehčil psaním o golfovém turnaji, který jsme s kolegy pod názvem Justice open hrávali v květnových dnech. Ne že bychom tuto tradici letos opustili, hrajeme v půli května v Dolní Dobrouči (Ústí nad Orlicí), ale je na místě, abych pro tentokrát svoji tradici opustil.
A přiměla mne k tomu situace ohledně odměňování administrativního personálu soudů. To je téma, které rezonuje českou justicí aktuálně více, než cokoli jiného. Zhruba před rokem zazněly z úst čelních představitelů justice jisté přísliby, které si, nejen naše kolegyně z administrativy, vyložily až přehnaně optimisticky. Druhá polovina roku pak přinesla velké vystřízlivění, které většinu optimismu zchladilo. Že ale na počátku nebylo stran navyšování platů všem vše zřejmé bylo patrné i z toho, když jsem dostal dotaz od České justice, zda jsem těch 1500 korun dal administrativě do odměn, nebo do tarifů.
Vážení přátelé,
pro většinu z vás, jak doufám, byly právě končící Velikonoce alespoň trochu veselé, přestože atmosféra ve společnosti obecně příliš veselá není. Kolega Punčochář se minulý měsíc zamýšlel nad umělou inteligencí a jejím vlivem na naši činnost. Já se pokusím tak trochu navázat, ale posunu se ke komunikaci současnější a obyčejnější.
Ačkoli se nepovažuji za urputného tradicionalistu, ani za nadšeného příznivce všech změn, čím dál více mám pocit, že nás moderní komunikační nástroje de facto oddělují. Na jednu stranu je skvělé, že se mohu snadno a rychle spojit s kýmkoli na druhé straně zeměkoule, na druhou stranu ale velmi často vídám rodiny, skupiny přátel apod., které jsou sice spolu na tomtéž místě, ale namísto společného hovoru mají v ruce či na ruce zařízení, jehož prostřednictvím jednotlivě komunikují nejspíše s někým jiným. Chápu, že je příjemnější číst/sdílet/diskutovat s někým, kdo je mi názorově/věkově/společensky bližší, než přizpůsobovat hovor tomu, s kým právě sedím u stolu. Jestliže se ale dlouhodobě uzavíráme do bublin a sítí obdobně prožívajících/smýšlejících osob, s nimiž se navzájem ujišťujeme o správnosti a důležitosti našich názorů a činů, ztrácíme schopnost poslouchat, vnímat a především respektovat názory a postoje někoho jiného. A to zcela pomíjím otázku, zda na dálku komunikující osoba skutečně existuje a je tím, za koho se vydává. Tak ale do značné míry odpadá korektiv a vliv vznikající přirozeně tím, že náš postoj musí v danou chvíli obstát v bezprostřední komunikaci s osobami, které nemůžeme prostě vymazat z adresáře, ale musíme s nimi svůj život sdílet. Toto je dle mého názoru jednou z příčin konfliktní společenské diskuse, která se naplno projevila výhrůžkami soudcům Ústavního soudu po vyhlášení plenárního důchodového nálezu. Náladu odpovídající sloganu - kdo s námi nesouhlasí, je náš nepřítel - určitě přiživují i mnohá média, ale nechuť naslouchat argumentům oponentů je bohužel téměř všudypřítomná. Ti z nás, kteří rozhodují v senátech, jistě ví lépe než já, jak přínosná, ale i devastující může taková diskuse být v závislosti na tom, zda je vedena se vzájemným respektem či ve snaze za každou cenu prosadit svůj názor.
Vážené kolegyně a kolegové. Kouzlo sci-fi, mimo cestování v čase, prostoru a fantazii, spočívá i v tom, že se zde objevují myšlenky, které se dříve či později stanou skutečností. Můj táta byl vášnivý čtenář sci-fi, a tak jsem se díky němu v dobách, kdy ještě četba papírových knih měla stejný lesk, jako mají dnes telefonní displeje, prokousal nejen klasickou „velkou trojkou“ Isaaca Asimova (definoval tři robotické zákony), Arthura C. Clarka (mimo jiné vynálezce geostacionární telekomunikační družice) a Roberta A. Heinleina.
Poslední měsíce je velká pozornost věnována AI [1] a v té souvislosti se mi vybavila apokalyptická povídka třetího jmenovaného A. C. Clarka z roku 1965 „…a ozve se Frankenstein“, ve které počet telefonních přístrojů po spojení s družicemi překročil počet neuronů v mozku[2] a stal se soběstačným systémem s osobností, která se ujala vlády na zemi. Povídka končí větou „Pro druh homo sapiens už telefonní zvonek odezněl.“ Ostatně podobný námět obsahuje i povídka „Přítel“ polského spisovatele Stanisława Lema, kde se člověk snaží spojit s umělou inteligencí, která hodlá pohltit planetu i vesmír.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
jistě jste zaznamenali bouřlivé debaty na sociálních sítích a v médiích nad rozsudkem Krajského soudu v Brně jako odvolacího trestního soudu ve věci zločinu znásilnění, v němž krajský soud změnil výrok o trestu a uložil „podmínku“ (sp. zn. 9 To 366/2023). Necítím se být kompetentní k tomu, abych se zde vyjadřoval k otázkám trestní politiky a ukládání trestů v této věci a věcech podobných. Chci zde jen využít této „mediální události“ k tomu, abych se s vámi podělil o svůj názor na komunikaci soudců s médii. Píšu zde nejen z pozice soudce, ale i jako bývalý novinář. Moje novinářská zkušenost sice pochází z minulého století (pracoval jsem v devadesátých letech mj. jako redaktor deníku Právo), ale myslím, že principy práce médií se zásadně nezměnily.
Vážené kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že je můj příspěvek zařazen na měsíc leden, tak samozřejmě ihned v jeho úvodu vám všem přeji do nového roku 2024 především hodně zdraví, osobní i pracovní spokojenosti, zkrátka vše dobré. Při ohlédnutí za předchozím rokem rozhodně nejsou taková slova pouhým prázdným konstatováním, která každý rok opakujeme, ale naopak mají zcela konkrétní a velice silný obsah. Stále probíhající válečný konflikt na Ukrajině, nově vzniklý na území Izraele a pásmu Gazy a k tomu v naší bezprostřední blízkosti nastalá tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě teď se tomu dá jen těžko uvěřit a jen obtížně se k tomu hledají nějaká slova. Stále slyším zvuk sirén, když jsem byl v kanceláři a i v ten osudný čtvrtek jsem přemýšlel nad tím, co vlastně do úvodního slova soudce v roce 2024 napsat. V obraze těchto tragických událostí si pak člověk zákonitě musí položit otázku, co mu vlastně chybí?
Vážené kolegyně a kolegové,
přijměte, prosím, několik slov k měsíci prosinec a adventnímu času.
Měsíc prosinec je posledním měsícem roku, a tedy symbolem něčeho končícího, advent je pak počátkem roku liturgického, symbolem očekávání příchodu Spasitele, ale také ve své první polovině symbolem očekávání druhého příchodu Krista a Posledního soudu.
Prosinec - počátek zimy, měsíc krátkých dní a dlouhých temných nocí. Z těch temnot se však zároveň rodí naděje na nové doby, nové Slunce, nový život. Tuto naději má měsíc prosinec i ve svém českém jméně, které pochází ze staroslovanského „prosinati“ prosvítat, rozjasňovat.
Vážení přátelé,
jelikož se listopadové číslo našeho stavovského časopisu věnuje převážně průběhu a závěrům letošního výročního shromáždění Soudcovské unie, budu se jej i já držet. Jako takový malý předkrm před hutnými sousty debat nad našimi platy a způsoby komunikace dovnitř i navenek si dovolím s Vámi sdílet své postřehy z té části diskuse jedné z pracovních skupin, která se do závěrů shromáždění promítla jen minimálně. Protože nás paní šéfredaktorka informovala o tom, že počínaje lednem příštího roku bude časopis Soudce distribuován prostřednictvím webového ASPI, k němuž budou mít všichni soudci automaticky přístup namísto dosavadního ASPI vázaného na pracovní počítač, byla diskuse o budoucnosti časopisu odložena a téma ponecháno ke sledování nově zvolené republikové radě. Ta by měla po nějaké době vyhodnotit, zda a jak se vyvinula čtenost časopisu. Toť onen stručný závěr. Diskuse tomu předcházející však přinesla mnoho různorodých názorů, o nichž by podle mě bylo dobré v rámci co nejširšího
Milé kolegyně, vážení kolegové,
až se mi tomu nechce věřit, ale sloužím na Ústavním soudu už desátý, a tedy poslední rok svého mandátu. Za tu dobu jsem měl možnost poznat naši justici z jiného úhlu a snad si mohu dovolit malé zamyšlení.
Začnu pozitivně. Nemáme se zač stydět. Tedy v naprosté většině případů. Úspěšnost stěžovatelů u Ústavního soudu je kolem 4%. U Evropského soudu pro lidská práva dokonce jen 1% (proti České republice). Taková čísla svědčí o tom, že práva jdou a mluvíme-li o excesech, máme tím na mysli opravdu jen excesy. Nicméně vždy je co zlepšovat. Já osobně vidím tři „základní skupiny“ důvodů pro zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem.
Dostalo se mi té cti moci na tomto místě oslovit čtenáře v pravidelné rubrice Slovo soudce. Je zvykem, že drtivá většina z těch, kteří zde něco píší, se věnuje vážným a aktuálním tématům, případně nám poskytne nějaké poučení z historie či kultury. Zprvu i já jsem měl představu, že si vyberu nějaké vážné, důležité a vznosné téma, kterému se zde budu věnovat a ne, že by jich bylo málo. Jen namátkou – znalci, ekonomická situace soudů, platy soudců i administrativy, blížící se sněm a dalo by se jistě pokračovat. Kdo ví, co dalšího se ještě do vydání tohoto čísla časopisu objeví, když tento text píši na žhavém červencovém slunci a vyjít má až v září. A když tak listuji, hledajíc inspiraci, denním tiskem odzadu dopředu (snad každý sportovní fanda nejdříve čte sport), jedno obrovské téma mě přímo uhodilo do očí, až se divím, že se mu dosud nikdo nevěnoval.
Tímto tématem je plagiátorství systému české justice evropskou fotbalovou asociací (UEFA). Dá se říci, že UEFA ve své organizaci převzala náš systém skoro do puntíku.
No posuďte sami.
Vážení kolegové,
ačkoliv se nabízí, aby se i srpnové slovo soudce neslo v duchu zasloužené dovolené a letního odpočinku, začnu z jiného konce. Oprášil jsem ze zajímavosti své 14 let staré Slovo soudce na srpen z roku 2009. Zkuste uhádnout, co se tehdy neustále řešilo. Ano, znovu a opakovaně naše platy.
Do vlády mířil v roce 2009 nový populistický návrh na jejich zmrazení, ale fakticky na snížení platů ústavních činitelů, vůči kterému jsme se vymezili. Nelíbilo se nám, že prakticky nepřetržitě od přijetí zákona č. 236/1995 Sb. o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu probíhalo zmrazování platů, státem vždy odůvodněné jeho fiskální politikou pod záminkou ušetřit výdajovou stránku státního rozpočtu nebo odůvodněné solidaritou s ostatními z důvodu přírodních katastrof. Toto se týkalo nejen roku 2009. Mladším kolegům jen připomenu, že když v roce 1997 přišly na Moravu povodně, soudci byli solidární a neobdrželi 14. plat, o rok později v souvislosti s povodněmi ve východočeském regionu 14. platy rovněž uplavaly. Tato solidarita pokračovala i po povodních v roce 2002. Toto se dělo za situace, kdy výrazně rostl objem nově podaných žalob k soudům, a to i z důvodu začínající ekonomické krize.
Milý můj čtenáři, jsi-li ještě vůbec taký, vracím se k tobě po roce se svým slovem. Slovem, které je publikováno nejenom na webu Soudcovské unie, ale má také zaznít v profesním časopisu, o jehož podobě se sice vedou pravidelné diskuse, ovšem výsledkem je stále více tajemné elektronické periodikum, které si své odběratele nachází opravdu jen mezi skalními příznivci. Budu přesto doufat, že si tyto věty někdo vyhledá a nenamáhám se s jejich tvorbou v krásnou červnovou neděli nadarmo.
Budu se snažit být trochu aktuální. Co tedy hýbe soudním světem v tyto dny? Stejně jako loni, předloni či v jakýkoli jiný předešlý rok je to především
Soudružky a soudruzi, vážení další čtenáři. Ne, nebojte se, nevracejí se pořádky více než 33 let staré. Chci použít tato slova ve významu, jež se používala v době, kdy Karel Marx ovládal pouze slova ee a ham. Jako označení lidí majících stejný zájem, sdílejících podobný osud. Jsme sami sobě soudruhy v talárech. Naším zájmem je, alespoň doufám, aby justice fungovala a práva tzv. šla. A osudem je nadneseně vševědoucnost, neboť při rozhodování nelze říct: „Já nevím, ať to rozhodne někdo jiný, kdo ví.“ My musíme vědět vždy.
Takže milí čtenáři, chtěl bych psát o věcech drobných až každodenních. Já taky rád čtu knihy nebo sleduji filmy o lidech (byť vymyšlených) s neobyčejnými osudy řešícími naprosto kardinální otázky. James Bond prostě musí zachránit celý svět. Filmy zabývající se každodenními problémy všech lidí se vší vážností se vysílají v artových kinech pro prázdné sedačky a já je nesleduji. Jako každý mám svých starostí i problémů z reálného života dost, ale chci řešit směřování světa. Bohužel svět je směsicí těch velkých a kardinálních věcí a těch věcí malých každodenních. Pozornost je však třeba věnovat oběma. Ty velké určují naše svobody, náš životní prostor, ty malé zajišťují naši spokojenost, naše naplnění, naši pozici uprostřed toho prostoru.
Zamyšlení první:
Již v roce 2006 spatřil světlo světa zákon č 1821/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který s účinností od 1. ledna 2008 nahradil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. I staromilci, mezi něž se tak trochu počítám, kteří na dosavadní úpravě oceňovali její jednoduchost, přehlednost a dobrý duch dávných časů (konkursní zákon v podstatě vycházel z prvorepublikového „Řádu konkursního, vyrovnacího a odpůrčího“ z roku 1931, jenž měl svůj předobraz v nařízení císaře pána z prosince 1914), museli uznat, že nový insolvenční zákon se pokouší poctivým způsobem řešit aktuální problémy, jež by bez příslušné právní úpravy byly obtížně zvladatelné. Zákonodárci tak v zájmu řádného chodu státu po dosti fundovaných diskusích přijali zákon, který měl v sobě ambici pomoci z krize velkým hospodářským subjektům (zavedením institutů moratoria a reorganizace) i běžným spotřebitelům, včetně živnostníků (oddlužením v obou jeho formách – splátkovým kalendářem i zpeněžením dlužníkova majetku). A je možné bez uzardění povědět, že záměr se celkem vydařil. Přinejmenším v případě dlužníků – fyzických osob se ukázalo, že schválený zákon sice není prost pochybení, někdy i celkem významných (například vůbec nezvažoval možnost oddlužení manželů), nicméně i v této ne zcela ideální podobě (ostatně co je na světě bez chyb) vykázal výborné výsledky.