Slovo prezidenta


Ohlédnutí za uplynulým rokem bohužel nelze začít jinak než vyslovením hlubokého zármutku nad oběťmi šíleného střelce, či spíše lidské zrůdy na Filozofické fakultě UK v Praze. Čin, který nemá v moderní historii naší vlasti srovnání, snad jen s masovou vraždou kvalifikovanou jako obecné ohrožení Olgy Hepnarové v roce 1973, která úmyslně vjela s nákladním automobilem do občanů čekajících na tramvaj, osm jich usmrtila a dvanáct zranila. Mimochodem, jde o poslední popravenou ženu na našem území, k čemuž došlo v roce 1975. Mrazivé na této historické vzpomínce je to, že na její skutek odkazoval jako na svou inspiraci v roce 2005 Viktor Kalivoda, který zastřelil tři náhodné oběti a podle některých náznaků směřoval k něčemu podobnému, čeho jsme byli svědky letos. Ten byl v roce 2006 odsouzen na doživotí a v roce 2010 spáchal ve vězení sebevraždu.



Letitá tradice glos úřadujícího prezidenta Soudcovské unie před sněmem samozřejmě nesmí být přerušena ani letos. Tak jsem přemýšlel, o kterém z těch mnoha úkolů z uplynulých tří let psát, co se nám povedlo více, co méně. Ale protože je před námi sněm volební, tak jsem se nakonec rozhodl věnovat tématu, které by podle mého názoru mělo být jedno z nejdůležitějších do dalších let. Komunikace. A to nejen komunikace navenek, s novináři, politiky, úředníky ministerstva, s dalšími právnickými profesními spolky a komorami, zaměstnanci soudů. Ale, a možná především, komunikace uvnitř naší organizace, mezi členy, případně s dalšími soudci. Transformace našeho časopisu na ryze elektronický



Milé kolegyně, vážení kolegové! Především Vám všem přeji hodně štěstí a zdraví v roce 2023. Ač naše republika patří počtem obyvatel mezi větší státy Evropské unie (devátá ze dvaceti sedmi, tvrdí internetový vyhledavač) a počtem soudců bude možná ještě výše, pouze na zdraví, schopnostech, znalostech a úsilí každého z nás záleží, jakou pověst má a bude mít naše soudnictví u spoluobčanů, kteří v jednacích síních v různém procesním postavení stanou. Svět už je takový, že hodnotí více podle nepovedeného, nejslabšího, nejpomalejšího. Skutečný zájem soudce o jeho profesi proto nemůže končit stavem jeho senátu, statistickým výkazem úseku, ve kterém působí, kvalitou soudu a soudního kraje, jehož je součástí. Komu jde opravdu o dobrou pověst naší justice, musí ji vnímat jako celek od okresního po nejvyšší soudy, od Chebu po Frýdek-Místek. Právě Soudcovská unie od samého počátku své existence úspěšně usiluje o rozvoj justice bez regionálních či jiných rozdílů.



Byl jsem vyzván, abych z důvodů minimálně dvou příležitostí napsal nějaký kratší text do našeho časopisu, případně na naši webovou stránku. Jednou z nich je pochopitelně rok 2022, rok plný dvojek, přitom třetí covidový a také předposlední, ve kterém bude mít naši Soudcovskou unii na starosti současné vedení. Rok, v němž nastupuje nová vláda, oproti dvěma předchozím volebním obdobím výrazně jinak sestavená a se spoustou nápadů, jak naše soudnictví zlepšit, zmodernizovat, zrychlit, učinit dostupnější pro občany.



Ve slušné zemi, která ctí zásady právního státu a demokracie, spolu představitelé moci soudní a politici mluví. Často se přou, spoří, nesouhlasí, ale stejně tak se na lecčems shodnou a společně to prosazují. Podmínkou oné slušnosti je, aby šlo o systémová, obecná řešení související s výkonem spravedlnosti. Typicky třeba o procesní předpisy či samotný systém a strukturu soudní moci. V některých zemích, není jich mnoho, ale my mezi ně bohužel patříme, je přípustnou ještě debata a spolurozhodování o představitelích jednotlivých soudů, předsedech. Co je však ve slušných zemích vyloučené, jsou takové rozhovory o konkrétním rozhodnutí soudu, jednotlivém případu, neřku-li účastníku řízení, a to do doby, než je věc pravomocně skončená. Celá léta se v „justiční politice“ pohybuji, sleduji zpravodajství, čtu noviny. A pořád Českou republiku za slušnou zemi považuji, byť to dá občas práci. Co nás čeká v tomto roce?



Co bylo. Máme za sebou divných více než dvacet měsíců. Jako lidé, jako společnost, ale také jako soudci a členové Soudcovské unie. Od vypuknutí mediální bouře provázející virovou pandemii se ukázalo, jak rozdílně reagujeme na stres, strach o sebe a o své blízké, jak si najednou nerozumíme s lidmi, u kterých bychom to nikdy nečekali. Na samém počátku epidemie strnula celá společnost, ale po dvou třech týdnech jsem registroval snahu většiny kolegů se v rámci výkonu spravedlnosti vrátit do co možná nejnormálnějšího stavu. Ostatně řada soudních agend, včetně té mé, trestní odvolací, vyžaduje minimálně jeden, ale obvykle dva dny v týdnu strávit v jednací síni. S desítkami účastníků řízení. A pracujeme tak po celou dobu epidemie.



Vážené kolegyně, vážení kolegové, doufám, že jste prožili hezké léto a užili si těch příjemných stránek tohoto ročního období. Nadcházející podzim je obecně považován za klidnější období a návrat k normálnímu režimu. Kalendář Soudcovské unie má jiné rozvržení a podzim je tou nejrušnější dobou. Důvod je zřejmý: příprava výročního Shromáždění delegátů – nejvyššího orgánu Soudcovské unie. Ráda bych zaměřila k této akci i Vaši pozornost a blíže Vám popsala hlavní témata letošního shromáždění. Jsou jimi zvýšení psychické odolnosti soudce, ekonomická situace SU a návrh přílohy etického kodexu SU.



Vážené kolegyně a kolegové, dámy a pánové, v letním tradičním dvojčíslí časopisu Soudce v letošním roce najdete příspěvky těch, kteří se odhodlali ucházet o funkce ve vedení Soudcovské unie. Čekají nás tedy podzimní volby v Soudcovské unii, v nedávné minulosti proběhlo několik výběrových řízení na významné soudní funkce, dovolím si proto krátkou úvahu na téma funkcí v soudnictví. Použila jsem záměrně spojení „uchazeči se odhodlali”, považuji to za výstižné. Pro většinu soudců není jednoduché projevit zájem o to, vykonávat nějakou funkci (vím o tom své...). Je to logické - všichni jsme soudci a dobře soudit je nikdy nekončící práce, která poskytuje naplnění všech zdravých ambicí. Ale soudy musí mít vedení a v našem systému se soudním funkcionářem může stát pouze soudce (jsou i jiné modely, ale neusilujeme o jejich převzetí). A ve vedení Soudcovské unie jakožto profesní organizace by neměl stát nikdo jiný, než soudce. Je tedy zřejmé, že někteří soudci se na určitý čas musí stát funkcionáři, soudními či unijními.



Milé kolegyně, milí kolegové, zdravím Vás v roce 2020 a přeji Vám všem pevné zdraví a vše, co je důležité pro Vaši spokojenost v osobním i pracovním životě. Ráda bych využila tohoto novoročního pozdravu k připomenutí některých důležitých událostí, které by měly v tomto roce zasáhnout do chodu soudnictví.



Vážené kolegyně, vážení kolegové, přípravy na Shromáždění delegátů jsou v plném proudu a to, mimo jiné, znamená i příležitost ke zhodnocení uplynulých měsíců. Letošní shromáždění bude vzhledem k několika významným “kulatým” výročím z historie České republiky vybízet k úvahám v širším kontextu, proto se v tomto příspěvku zaměřím zejména na praktické a pracovní shrnutí naší činnosti.



Vážené kolegyně, vážení kolegové! Před výročním Shromážděním delegátů je čestnou povinností prezidentky SU zhodnotit uplynulý rok. Z velké části jsem tak učinila v časopisu Soudce, pro webové stránky jsem se rozhodla toto hodnocení pojmout co nejvíce prakticky, podat podrobný popis každodenní činnosti vedení SU, se zaměřením na informace, které zajímají výhradně členy unie.



Milé kolegyně, vážení kolegové, stalo se tradicí si na podzim před Shromážděním delegátů připomenout události předchozího roku, abychom je na sněmu mohli společně vyhodnotit a rozhodnout o dalším zaměření činnosti Soudcovské unie. Tradice se snažím neporušovat, zvláště ty, které považuji za smysluplné, a tak se pokusím o toto stručné shrnutí i letos.



Vážené kolegyně, vážení kolegové, stalo se tradicí, že prezident SU před říjnovým Shromážděním hodnotí uplynulý rok, pokusím se o to tedy i já. Při letošním bilancování nelze nezmínit, že si připomínáme výročí 25 let od založení Soudcovské unie. V roce 1990, kdy k tomu došlo, to byl jasný projev potřeby existence nepolitické profesní organizace. I po 25 letech můžeme potvrdit, že tato potřeba stále trvá. Soudcovská unie osvědčila, že dokáže formulovat a prosazovat velká témata, a zároveň napomáhat řešení drobných „provozních“ problémů soudců v České republice.



Vážené kolegyně a kolegové, ráda bych využila aktualizace příspěvku nazvaného „slovo prezidenta“ ke krátkému vyhodnocení činnosti unie v minulém roce a k pokusu odhadnout, co ji a nás všechny čeká v nejbližší budoucnosti. Oblasti přitahující naši pozornost se většinou nelišily od předchozích let, avšak zásadní událostí v oblasti soudnictví byl bezpochyby počátek účinnosti nového občanského zákoníku. Již po několika měsících se potvrdily předpoklady nárůstu nápadu na civilních, zejména opatrovnických, úsecích soudů. Podle výsledku šetření systemizační komise Ministerstva spravedlnosti se zvýšil za první pololetí roku 2014 nápad v agendě PaNc o 19.715 věcí, oproti stejnému období roku 2013 se jedná o nárůst o 37,2 %. Soudcovská unie při několika jednáních s představiteli MSp zdůraznila, že je nutno co nejdříve přijmout opatření pro podporu zatížených úseků, např. posílení odborného aparátu, odbřemenění soudů cestou tzv. odklonů, změny procesních předpisů umožňující větší rozsah činnosti odborných pracovníků soudů.



Milé kolegyně, vážení kolegové, stojím před Vámi opět po roce a uvědomuji si, že mám poslední příležitost přednést klasickou zprávu o činnosti či lépe o stavu Unie. Poslední proto, že příští rok to již bude projev na rozloučenou. Tak tedy, co se za ten rok událo, co se nám podařilo a co nikoli. Začnu neúspěchy. Opět se nám nepodařilo prosadit novou úpravu správy soudnictví, tedy vytvoření vrcholného orgánu soudní moci. Předchozí ministr spravedlnosti Pavel Blažek sice projevil ochotu o této věci jednat a prosazovat ji. Nicméně již na jaře letošního roku nám přiznal, že tato vláda a tato sněmovna již nic zásadního ohledně justice nepřijmou. Měl pravdu. Vláda záhy padla a sněmovna ji brzy následovala. Úkol prosadit uzákonění vrcholného orgánu soudní moci nám tak zůstává nadále a bude hlavním bodem jednání s novou vládou vzešlou z předčasných voleb. To byl neúspěch úplný, leč víme, že je to běh na dlouhou trať, ve kterém jednou zvítězíme.



Milé kolegyně, vážení kolegové, tak rok utekl a je tu zase náš sněm. Je to již můj pátý v čele Soudcovské unie. A téměř na každý z nich jsme zvali jiného ministra spravedlnosti. Jen Jiřího Pospíšila jsme zvali dvakrát. Přimělo mne to udělat si malý přehled a zjistil jsem, že během posledních necelých 24 let jsme měli celých 15 ministrů spravedlnosti. A pokud mne paměť neklame, tak posledním ministrem spravedlnosti, který vytrval celé funkční období, byl Jiří Novák v letech 1992 až 1996. Dost smutná bilance.



Před týdnem jsem se zúčastnil konference na téma „Osobnost soudce vnějším pohledem“. Mimo jiné mne velmi zaujalo, že několik hlavních řečníků, kteří nebyli soudci, hovořilo o potřebě, aby soudcům bylo rozumět. Přesněji, aby soudcům rozuměli i „neprávníci“. Redaktor Hospodářských novin Jindřich Šídlo to dokonce považuje za podmínku věrohodnosti soudů. A já se k němu přidávám.



Podle § 17, odst. 4 Stanov Soudcovské unie ČR svolávám na 12. a 13. října 2012 již 22. Shromáždění zástupců Soudcovské unie České republiky. Místo konání Parkhotel Hluboká nad Vltavou, Masarykova 602, 373 41 Hluboká nad Vltavou.



Zemřela soudkyně Lída Krišlová. Vím, že proti smrti není lék. Ale vím také, že sice každý umírá, ale ne každý žije. (A. Sach). A proto také vím, že pokud žije člověk život ne jenom sám pro sebe, smysl jeho života smrtí nezanikne. Kolik krásných příběhů o takovém životě Lídy Krišlové jsem vyslechl za posledních pár hodin. Kolik takových příběhů jsem zažil já sám.



Vážení hosté, milé kolegyně, vážení kolegové, před třemi lety jste mi dali důvěru, abych vedl naši Unii a nadešel čas skládání účtů. Jaké byly priority současného vedení Unie a co se povedlo uskutečnit? Či spíše, k čemu se nám povedlo přiblížit. A protože k Vám nemluvím jen jako odcházející prezident Unie ale i jako kandidát na další volební období, představím Vám i své vize do budoucnosti.


Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011