Časopis SOUDCE
Malé zamyšlení
JUDr. Tomáš Lichovník, čestný prezident Soudcovské unie ČR, soudce Ústavního soudu ČRMilé kolegyně, vážení kolegové,
až se mi tomu nechce věřit, ale sloužím na Ústavním soudu už desátý, a tedy poslední rok svého mandátu. Za tu dobu jsem měl možnost poznat naši justici z jiného úhlu a snad si mohu dovolit malé zamyšlení.
Začnu pozitivně. Nemáme se zač stydět. Tedy v naprosté většině případů. Úspěšnost stěžovatelů u Ústavního soudu je kolem 4%. U Evropského soudu pro lidská práva dokonce jen 1% (proti České republice). Taková čísla svědčí o tom, že práva jdou a mluvíme-li o excesech, máme tím na mysli opravdu jen excesy. Nicméně vždy je co zlepšovat. Já osobně vidím tři „základní skupiny“ důvodů pro zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem.
Jako první zmíním nedostatek pečlivosti, opominutí apod. Prostě chyby, které nechci omlouvat, ale které se stávají. Těžko o sobě asi nějaký soudce může tvrdit, že nikdy žádnou chybu neudělal a že nikdy žádného účastníka, byť nevědomky, nepoškodil. Určitě bychom se měli snažit se takových chyb vyvarovat, ale zcela se to asi nikdy nepodaří.
Častým důvodem pro zrušující rozhodnutí také bývá příliš formální až formalistický přístup k právu. Odvíjí se zřejmě od přesvědčení, že právní jistota má vyšší hodnotu než individuální spravedlnost, která by tuto jistotu mohla narušit. Inu, jak kdy. Vždy je nutno poměřovat hodnoty proti sobě stojící a zvažovat, která má v tom kterém konkrétním případu dostat přednost. Opravdu hodně nemám rád „bonmot“, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Jsem přesvědčen, že jako soudci bychom se stále měli snažit nalézat právo a vydávat spravedlivá rozhodnutí. Prostou aplikaci právních předpisů i s využitím judikatury brzy zvládne (pokud se tak již nestalo) umělá inteligence. A to, co by nás od ní mělo odlišovat a co by mělo být důvodem pro zachování soudcovského povolání, je podle mne právě cit pro spravedlnost. Měli bychom se proto stále snažit, aby výsledkem, třebas i zcela bezchybného, procesu nebyla zjevná nespravedlnost. Jen tak si můžeme zachovat důvěru lidí, pro plnění naší úlohy ve společnosti nezbytnou.
A jako poslední uvedu neskrývané lajdáctví a neúctu k účastníkům, kolegům a systému vůbec. Naštěstí to není příliš časté, ale … Setkáte-li se se soudcem, který vědomě ignoruje práva účastníků řízení, který pro ulehčení vlastní práce vědomě vydá zjevně nespravedlivé rozhodnutí, zasáhne Vás to. A ještě více pak zjištění, že i po roce či dvou takový soudce stále soudí a soudí stále stejně. Vím, že je velmi obtížné zbavit se špatného soudce, ale takovou tolerancí si o nahrazení umělou inteligencí přímo koledujeme.
Jako soudci jsme velmi citliví na zasahování do našich práv. Buďme stejně citliví na zasahování
do práv ostatních.
S přáním všeho dobrého
Tomáš Lichovník
Začnu pozitivně. Nemáme se zač stydět. Tedy v naprosté většině případů. Úspěšnost stěžovatelů u Ústavního soudu je kolem 4%. U Evropského soudu pro lidská práva dokonce jen 1% (proti České republice). Taková čísla svědčí o tom, že práva jdou a mluvíme-li o excesech, máme tím na mysli opravdu jen excesy. Nicméně vždy je co zlepšovat. Já osobně vidím tři „základní skupiny“ důvodů pro zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem.
Jako první zmíním nedostatek pečlivosti, opominutí apod. Prostě chyby, které nechci omlouvat, ale které se stávají. Těžko o sobě asi nějaký soudce může tvrdit, že nikdy žádnou chybu neudělal a že nikdy žádného účastníka, byť nevědomky, nepoškodil. Určitě bychom se měli snažit se takových chyb vyvarovat, ale zcela se to asi nikdy nepodaří.
Častým důvodem pro zrušující rozhodnutí také bývá příliš formální až formalistický přístup k právu. Odvíjí se zřejmě od přesvědčení, že právní jistota má vyšší hodnotu než individuální spravedlnost, která by tuto jistotu mohla narušit. Inu, jak kdy. Vždy je nutno poměřovat hodnoty proti sobě stojící a zvažovat, která má v tom kterém konkrétním případu dostat přednost. Opravdu hodně nemám rád „bonmot“, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Jsem přesvědčen, že jako soudci bychom se stále měli snažit nalézat právo a vydávat spravedlivá rozhodnutí. Prostou aplikaci právních předpisů i s využitím judikatury brzy zvládne (pokud se tak již nestalo) umělá inteligence. A to, co by nás od ní mělo odlišovat a co by mělo být důvodem pro zachování soudcovského povolání, je podle mne právě cit pro spravedlnost. Měli bychom se proto stále snažit, aby výsledkem, třebas i zcela bezchybného, procesu nebyla zjevná nespravedlnost. Jen tak si můžeme zachovat důvěru lidí, pro plnění naší úlohy ve společnosti nezbytnou.
A jako poslední uvedu neskrývané lajdáctví a neúctu k účastníkům, kolegům a systému vůbec. Naštěstí to není příliš časté, ale … Setkáte-li se se soudcem, který vědomě ignoruje práva účastníků řízení, který pro ulehčení vlastní práce vědomě vydá zjevně nespravedlivé rozhodnutí, zasáhne Vás to. A ještě více pak zjištění, že i po roce či dvou takový soudce stále soudí a soudí stále stejně. Vím, že je velmi obtížné zbavit se špatného soudce, ale takovou tolerancí si o nahrazení umělou inteligencí přímo koledujeme.
Jako soudci jsme velmi citliví na zasahování do našich práv. Buďme stejně citliví na zasahování
do práv ostatních.
S přáním všeho dobrého
Tomáš Lichovník