Časopis SOUDCE
Základní parametry pro realizaci preventivních opatření vůči syndromu vyhoření u soudců
Soudcovská unie vychází z premisy, že stát, potažmo občan, očekává, že soudce bude vykonávat svou funkci v každé jednotlivé kauze s maximálním nasazením, plným soustředěním a vysoce erudovaně. A toto očekávání považuje za naprosto přirozené a legitimní.
Zároveň si je Soudcovská unie vědoma toho, že naplňování uvedených požadavků vyvíjí na soudce setrvalý psychosociální tlak. V důsledku tohoto tlaku (jak vyplynulo ze studie 1. LF UK, zpracovávané od roku 2015) jsou soudci jednou z profesí nejvíce ohrožených syndromem vyhoření*), který byl WHO v květnu 2019 zařazen do Mezinárodní klasifikace nemocí. Ve vztahu k soudům se tedy jedná o zcela objektivní zdravotní riziko, s vysokou mírou pravděpodobnosti jeho vzniku, a s fatálními dopady na kvalitu výkonu funkce**).
Primárně je každý soudce zodpovědný za svou psychickou a fyzickou kondici a profesní úroveň. Tj. za osvojení si zásad duševní hygieny a zdravého životního stylu, za vybudování kvalitního osobního zázemí a sociálních vztahů a za soustavné vzdělávání. A této zodpovědnosti si je Soudcovská unie plně vědoma.
Snaha jedince ale, s ohledem na vysokou míru ohroženosti, nemusí být postačující. Je proto v zájmu státu, spočívajícím v co nejkvalitnějším fungování soudnictví, napomoci soudcům čelit syndromu vyhoření. A to vytvořením legislativních nástrojů, které budou působit ve vztahu k popsanému riziku jako účinná prevence.
Za takové nástroje považuje Soudcovská unie studijní volno či možnost ozdravného pobytu. Jedná se totiž o instituty, které by soudcům poskytly časový prostor potřebný pro regeneraci sil a další vzdělávání. Navíc v českém právním řádu ve vztahu k jiným profesním skupinám již dlouhou dobu existují. Volno je legislativně upraveno konkrétně ve vztahu k akademickým pracovníkům či je aktuálně prosazováno ve vztahu k pedagogickým pracovníkům na všech stupních škol***). Ozdravné pobyty jsou zase realizovány např. u příslušníků justiční stráže či vězeňské služby****). V zahraničí se popsané instituty ve vztahu k soudcům také běžně používají*****).
Zavedení studijního volna by zároveň naplňovalo ustanovení § 82 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Jak studijní volno, tak i ozdravné pobyty, by měly být realizovány až po dosažení určitého věku soudce (např. od 40 let výše) a zároveň až po určité době výkonu funkce (cca po 7 až 10 letech). Je tedy „cíleno“ na soudce, kteří pracují v zátěži dlouhodobě, a u nichž tak přímo úměrně roste riziko vyhoření, případně i jiných zdravotních obtíží.
Zároveň jde o nástroje s minimální, respektive nulovou, ekonomickou náročností. Což platí i ohledně ozdravných pobytů. Ty by totiž mohly být realizovány ve stávajících zařízeních některého z ministerstev, jež již těmto účelům (např. pro příslušníky bezpečnostních sborů) slouží, a ze státního rozpočtu jsou tak jako tak hrazeny náklady na jejich provoz.
Za vhodný nástroj prevence i řešení již existujících problémů považuje Soudcovská unie také zavedení individuální preventivní i následné psychologické podpory pro soudce. Ta by mohla být zajišťována např. ve spolupráci s Justiční akademií, což by opět minimalizovalo ekonomickou náročnost tohoto nástroje.
Uvedené instituty by také neměly jakkoliv narušit chod soudnictví. Ozdravný pobyt by měl být poskytován pouze v rozsahu cca dvou týdnů a zastupitelnost soudce po dobu čerpání studijního volna (v trvání 6 až 12 měsíců) by ideálně zajistilo zavedení již Soudcovskou unií navrženého a detailně propracovaného institutu emeritního soudce do právního řádu ČR.
Prevence zdravotních rizik výkonu funkce soudce má rovněž přesah do samotného průběhu výkonu této funkce. Jak růstu odbornosti soudce, tak i zvýšení jeho odolnosti vůči zátěži, by jednoznačně napomohlo, kdyby se stáže u soudů vyšších stupňů staly nezbytnou součástí profesní dráhy soudce. I v tomto případě by soudce vykonávajícího stáž ideálně zastoupil právě emeritní soudce.
*) syndrom vyhoření – výsledek dlouhodobého stresu na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnut a graduje v několika fázích, přičemž v poslední z nich jedinec ztrácí zájem o svou práci, osobní rozvoj a ostatní lidi, „přežívá“ pouze v každodenních stereotypech, je emočně oploštělý až cynický, redukuje se spontaneita, iniciativa a tvořivost, převažuji negativní pocity až po depresi
**) dopady syndromu vyhoření – emoční a kognitivní vyčerpání, pocity „opotřebení“, celková únava, dopady do fyzické, psychické a sociální oblasti, včetně vzniku psychosomatických onemocnění, profesní „nepoužitelnost“
***) zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, sněmovní tisk č. 494/0
****) zákon č. 361/2000 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
*****) např. § 50 zákona č. 385/2000 z.z., o soudcích a přísedících (Slovenská republika)
Zároveň si je Soudcovská unie vědoma toho, že naplňování uvedených požadavků vyvíjí na soudce setrvalý psychosociální tlak. V důsledku tohoto tlaku (jak vyplynulo ze studie 1. LF UK, zpracovávané od roku 2015) jsou soudci jednou z profesí nejvíce ohrožených syndromem vyhoření*), který byl WHO v květnu 2019 zařazen do Mezinárodní klasifikace nemocí. Ve vztahu k soudům se tedy jedná o zcela objektivní zdravotní riziko, s vysokou mírou pravděpodobnosti jeho vzniku, a s fatálními dopady na kvalitu výkonu funkce**).
Primárně je každý soudce zodpovědný za svou psychickou a fyzickou kondici a profesní úroveň. Tj. za osvojení si zásad duševní hygieny a zdravého životního stylu, za vybudování kvalitního osobního zázemí a sociálních vztahů a za soustavné vzdělávání. A této zodpovědnosti si je Soudcovská unie plně vědoma.
Snaha jedince ale, s ohledem na vysokou míru ohroženosti, nemusí být postačující. Je proto v zájmu státu, spočívajícím v co nejkvalitnějším fungování soudnictví, napomoci soudcům čelit syndromu vyhoření. A to vytvořením legislativních nástrojů, které budou působit ve vztahu k popsanému riziku jako účinná prevence.
Za takové nástroje považuje Soudcovská unie studijní volno či možnost ozdravného pobytu. Jedná se totiž o instituty, které by soudcům poskytly časový prostor potřebný pro regeneraci sil a další vzdělávání. Navíc v českém právním řádu ve vztahu k jiným profesním skupinám již dlouhou dobu existují. Volno je legislativně upraveno konkrétně ve vztahu k akademickým pracovníkům či je aktuálně prosazováno ve vztahu k pedagogickým pracovníkům na všech stupních škol***). Ozdravné pobyty jsou zase realizovány např. u příslušníků justiční stráže či vězeňské služby****). V zahraničí se popsané instituty ve vztahu k soudcům také běžně používají*****).
Zavedení studijního volna by zároveň naplňovalo ustanovení § 82 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Jak studijní volno, tak i ozdravné pobyty, by měly být realizovány až po dosažení určitého věku soudce (např. od 40 let výše) a zároveň až po určité době výkonu funkce (cca po 7 až 10 letech). Je tedy „cíleno“ na soudce, kteří pracují v zátěži dlouhodobě, a u nichž tak přímo úměrně roste riziko vyhoření, případně i jiných zdravotních obtíží.
Zároveň jde o nástroje s minimální, respektive nulovou, ekonomickou náročností. Což platí i ohledně ozdravných pobytů. Ty by totiž mohly být realizovány ve stávajících zařízeních některého z ministerstev, jež již těmto účelům (např. pro příslušníky bezpečnostních sborů) slouží, a ze státního rozpočtu jsou tak jako tak hrazeny náklady na jejich provoz.
Za vhodný nástroj prevence i řešení již existujících problémů považuje Soudcovská unie také zavedení individuální preventivní i následné psychologické podpory pro soudce. Ta by mohla být zajišťována např. ve spolupráci s Justiční akademií, což by opět minimalizovalo ekonomickou náročnost tohoto nástroje.
Uvedené instituty by také neměly jakkoliv narušit chod soudnictví. Ozdravný pobyt by měl být poskytován pouze v rozsahu cca dvou týdnů a zastupitelnost soudce po dobu čerpání studijního volna (v trvání 6 až 12 měsíců) by ideálně zajistilo zavedení již Soudcovskou unií navrženého a detailně propracovaného institutu emeritního soudce do právního řádu ČR.
Prevence zdravotních rizik výkonu funkce soudce má rovněž přesah do samotného průběhu výkonu této funkce. Jak růstu odbornosti soudce, tak i zvýšení jeho odolnosti vůči zátěži, by jednoznačně napomohlo, kdyby se stáže u soudů vyšších stupňů staly nezbytnou součástí profesní dráhy soudce. I v tomto případě by soudce vykonávajícího stáž ideálně zastoupil právě emeritní soudce.
*) syndrom vyhoření – výsledek dlouhodobého stresu na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnut a graduje v několika fázích, přičemž v poslední z nich jedinec ztrácí zájem o svou práci, osobní rozvoj a ostatní lidi, „přežívá“ pouze v každodenních stereotypech, je emočně oploštělý až cynický, redukuje se spontaneita, iniciativa a tvořivost, převažuji negativní pocity až po depresi
**) dopady syndromu vyhoření – emoční a kognitivní vyčerpání, pocity „opotřebení“, celková únava, dopady do fyzické, psychické a sociální oblasti, včetně vzniku psychosomatických onemocnění, profesní „nepoužitelnost“
***) zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, sněmovní tisk č. 494/0
****) zákon č. 361/2000 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
*****) např. § 50 zákona č. 385/2000 z.z., o soudcích a přísedících (Slovenská republika)