Mgr. Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie ČR



Vážené kolegyně a kolegové, dámy a pánové,
 
v letním tradičním dvojčíslí časopisu Soudce v letošním roce najdete příspěvky těch, kteří se odhodlali ucházet o funkce ve vedení Soudcovské unie. Čekají nás tedy podzimní volby v Soudcovské unii, v nedávné minulosti proběhlo několik výběrových řízení na významné soudní funkce, dovolím si proto krátkou úvahu na téma funkcí v soudnictví.
Použila jsem záměrně spojení „uchazeči se odhodlali”, považuji to za výstižné. Pro většinu soudců není jednoduché projevit zájem o to, vykonávat nějakou funkci (vím o tom své...). Je to logické - všichni jsme soudci a dobře soudit je nikdy nekončící práce, která poskytuje naplnění všech zdravých ambicí. Ale soudy musí mít vedení a v našem systému se soudním funkcionářem může stát pouze soudce (jsou i jiné modely, ale neusilujeme o jejich převzetí). A ve vedení Soudcovské unie jakožto profesní organizace by neměl stát nikdo jiný, než soudce. Je tedy zřejmé, že někteří soudci se na určitý čas musí stát funkcionáři, soudními či unijními.
Jsem přesvědčená, že je mezi námi mnoho těch, kteří by zvládli po několik let vedle své soudcovské funkce vykonávat i další, v Soudcovské unii či ve vedení soudu. Více než je nakonec reálných uchazečů o tyto funkce. Myslím, že bychom měli více mluvit o tom, že je nutné soudce, které okolí považuje za vhodné adepty pro vedení soudu či Soudcovské unie, povzbuzovat a pozitivně motivovat. Osoby ve vedení instituce zcela zásadně určují její chod a podobu, má proto smysl hledat a využít všechny dostupné způsoby, jak dosáhnout ideálního výsledku.
Souhlasím s tím, že ten, kdo má být ve vedení soudu či unie, musí umět toto odhodlání formulovat, vyjádřit a obhájit si ho. Ale je mnoho faktorů, které ho mohou pobídnout či odradit. A je volbou každého soudce, zda k tomu, jaké bude mít vedení, přistoupí aktivně nebo pasivně. Slyšela jsem několik příběhů z malých soudů, kde se soudcům podařilo přesvědčit kolegyni či kolegu k účasti ve výběrovém řízení do vedení soudu tím, že mu společně vyjádřili podporu a důvěru. A naopak i příběhy, kdy se do výběrového řízení nepřihlásil nikdo z těch, které okolí považovalo za schopné, a umožnili tak uspět podprůměrnému uchazeči, protože neměl soupeře. Cílem těchto snah není ovlivňovat výběr, ale pomoci využít potenciál všech schopných uchazečů.
Považuji za mnohem efektivnější pozitivně motivovat nové schopné kolegyně a kolegy k tomu, aby se na čas ujali řídicí funkce, nežli deklarovat, že v soudnictví o funkce nikdo nemá zájem a tomuto předpokladu přizpůsobovat zákony či judikaturu. 
Snaha podpořit vhodné uchazeče může být úspěšná pouze tehdy, pokud věří tomu, že se budou účastnit poctivé a regulérní soutěže. V případě voleb do Soudcovské unie můžeme určit taková pravidla voleb i výkonu funkcí, která považujeme za rozumná, efektivní a spravedlivá. Při výběru soudních funkcionářů jsou naše možnosti pozitivního vlivu menší. Pravidla zde nevytváříme, ale upozorňujeme na jejich případné nedostatky, sledujeme pečlivě jejich dodržování. U výběru předsedů okresních soudů můžeme jako soudci působit na předsedy krajských soudů. Diskutovat s nimi o stanovených podmínkách a pravidlech výběrového řízení, o sestavení výběrových komisí, o praxi výběru. Mým osobním dojmem je, že v tomto máme velké rezervy, často výběr následně kritizujeme, ale smysluplná  diskuse před výběrem ne vždy proběhne. V případě výběrových řízení na předsedy krajských a vrchních soudů, které organizuje Ministerstvo spravedlnosti, jsme v posledních letech a měsících vyvíjeli velký tlak na to, aby byla transparentní, přesvědčivá a uchazeči i všichni ostatní věřili, že zde výsledky nejsou dané předem a má smysl o funkci soutěžit. Věřím, že i díky tomuto úsilí SU u výběrových řízení v posledním roce nevznikaly opodstatněné pochybnosti o jejich férovém průběhu. A kvalitu budoucích výběrových řízení jistě zvýší větší počet schopných a dobře připravených uchazečů.
 
Dostávám se k otázce, jaký je ideální uchazeč o vedoucí funkci - nejen v soudnictví. Jaké má mít vlastnosti? Na tuto otázku samozřejmě neexistuje jedna správná odpověď, vždy se jedná o kombinaci různých vlastnosti, a rozhoduje i jejich poměr. Společnost se rychle mění, logicky se mění i soubor vlastností, které jsou pro vůdčí osobnosti prospěšné, potřebné, důležité. Kdysi byla důležitá fyzická síla, pak druh a počet zbraní, schopnost ovlivnit. Dobrý vůdce již dávno nepotřebuje fyzickou sílu. A v dnešní době máme i přebytek účinných zbraní a nástrojů k získání vlivu. Jde tedy spíše o umění se všemi dostupnými prostředky zacházet a využívat je ve prospěch toho, co dotyčná osoba řídí. Pohled do historie ukazuje, že právě odhodlání působit ve prospěch řízeného celku a nejen sebe odděluje osvícené a dobré vůdce od těch ostatních. Metoda “rozděl a panuj” je účinná jen krátkodobě a vede k prospěchu jedince či úzké skupiny, nikdy ne celé společnosti. Současná společnost bývá často popisovaná jako rozdělená. Osobně bych si velmi přála, aby ve vedení našeho státu stáli lidé, kteří se budou snažit zájmy různých skupin propojovat a nestavět svoji autoritu na konfliktu. Jsem hluboce přesvědčená, že konflikt škodí jakékoliv společnosti. Konfliktní lidé sice zaujmou, konflikt upoutává pozornost, problémy ale neřeší, jen vytvářejí. Případně řeší problémy, které předtím vyvoláním konfliktu způsobili. A sporné též je, pokud se do důležité řídící funkce dostane někdo, kdo je sice velmi schopný, ale je zatížený morálním či jiným selháním. Při výběru či volbě lze často pozorovat tendenci upřednostnit schopnosti před “čistým štítem”. Zkušenost a zpětný pohled nám ukazuje, že obě složky jsou rovnocenné. Nebude dobře řídit ten, kdo je čistý jako lilie, ale nemá potřebné schopnosti, to je zřejmé. Ale riskantní je svěřit řízení čehokoliv i osobě, která díky své inteligenci a schopnostem bude řídit na první pohled skvěle, nicméně systém, jeho pravidla a některá svá rozhodnutí bude muset uzpůsobit tomu, aby ho jeho předchozí selhání nedostihla. To není tak zjevné jako ryzí neschopnost, ale nebezpečné to je, z dlouhodobého hlediska možná více. Zejména v justičním prostředí bychom na toto měli být citliví.
Nepochybuji o tom, že při výběru soudních ani unijních funkcionářů nemusíme zažívat “sophiinu volbu”, protože je mezi námi dostatek těch, kteří mají všechny předpoklady k tomu, dobře řídit nebo se podílet na řízení soudu či Soudcovské unie. Své dnešní zamyšlení proto končím přáním, aby se nám dařilo povzbudit vhodné uchazeče o řídící pozice, mezi nimi dobře vybrat a zažívat následné uspokojení z dobrého chodu soudu či Soudcovské unie.
 
Přeji Vám všem krásný zbytek léta, které sice trávíme často odlišným způsobem od těch předchozích, ale i přesto dává prostor k doplnění sil, energie a dobré nálady.