JUDr. Karel Havlíček
šéfredaktor
LexisNexis CZ
čestný člen Soudcovské unie
Soudce a čas
(malá filozofická glosa)
Všichni jsme neustále v jakémsi vleku událostí. A události – zdá se – přicházejí rychleji, než kdy v dějinách přicházely. Není pravdou, že nikdo nemá na nic čas. Má. Jenže zpravidla ne na to, co byste si zrovna vy (čtenář těchto řádků) nebo já představovali. Soudci, jak známo, nemají čas absolutně, definitivně a vůbec. Při každé příležitosti vysvětlují důvody tohoto tvrzení a já rozhodně nechci komukoliv vykrádat téma, takže se teď nebudu zabývat výčtem všech těch překážek, které jsou soudcům stavěny do cesty zlou mocí zákonodárnou a ještě zlejší mocí výkonnou. Stejně se v tom výčtu neorientuji ani zdaleka tolik jako vy, kteří den co den zasedáte v pochmurných soudních budovách, hrbíte se nad stařičkými underwoodkami, marně v temných koutech hledáte nějaké administrativní pracovníky – a když nějaké najdete, zjistíte, že jsou právě na odchodu do privátní sféry, protože za těch pár korun v justici dělat nebudou.
Když mluvím o čase, nemám na mysli ani čas tikající těmi specifickými právnickými kolečky – čas lhůt, který běží jinak dlužníkům, jinak věřitelům, jinak vazebně stíhaným, jinak o vazbách rozhodujícím, jinak spolkům podporujícím obžalované a jinak soudcům odročujícím jednání. Také na toto téma jsou jiní kanóni, tu pravověrně pozitivističtí, onde hodnotoví.
Čas, o který mi běží, je čas historický. Justice vznikla v určitých dějinných podmínkách, zformovala se v jeden z pověstných mocenských sloupů státu, jaksi se vyvíjela, neměnila ale nijak převratně svou vnitřní podstatu, i když její vnější projevy byly různé. Nebyl by zdánlivě důvod domnívat se, že právě my prožijeme proměnu nějak zásadní. Tím nemám na mysli nějakou perestrojku, reformu nebo restrukturalizaci. Těch bylo …
Docházím pomalu k názoru, že nejvyšší druid Guttuater prožíval cosi podobného, když hleděl k obloze a zdálo se mu, že nastává čas Velké změny. Nejsem ovšem druid, nemám schopnost vidění a neinspirovala mne střapatá hlava mladičkého Vercingetorixe. Jen si lopotně dávám dohromady, co vidím, slyším a čtu.
Stát ztrácí prestiž a sílu. Hranice se pootevírají, s volným pohybem lidí se vyprazdňuje část suverenity v bývalém pojetí. Jedny státy si osobují právo dělat pořádek na území států jiných. Zákonodárné sbory celé Evropy se předhánějí na cestě sjednocování legislativy a vypouštějí si vlastní rybníky. Internet se šíří nad vodami, proti státním armádám stojí nestátní nearmády, proti trochu organizované policii neuvěřitelně organizovaná mafie, rozhodnutí národních soudů jsou přezkoumávána soudy nadnárodními. Dobrá, říkám si, něco se mi může líbit a něco nelíbit, ale svět se koulí dál.
Jenže: Může klasické soudnictví, sešněrované stovkami a tisícovkami procesních, organizačních a jiných bariér, vůbec v tomto čase Velké změny fungovat, když stát, jehož je integrální součástí a pilířem, rezignuje na své funkce? Zdá se mi, jako by se stále jasněji formulovala otázka, zda soudce může v budoucnu působit jako orgán státu, nebo zda se musí změnit v arbitra lidu. Hledání odpovědi na tuto otázku samozřejmě není věcí krátké webové glosy. Její nalezení ani není v mých silách.
Ta otázka však nemá tak abstraktní povahu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Možná je v odpovědi na ni i jeden z klíčů k řešení problémů, které jsou můrami každého českého soudce. Jestliže se doba změnila a tsunami dětské kriminality ohrožuje zdejší ulice, není to právě čas ke změně věkové hranice trestní odpovědnosti? Jestliže se doba změnila a z imigračních potůčků se staly hotové řeky zaplavující správní soudnictví, není to právě čas na změnu azylového zákonodárství? Jestliže se doba změnila a zalila soudy složitými obchodními spory, není to právě čas vymést ze soudních agend haldy administrativy? Jestliže se doba změnila a peníze, kterých by v soudnictví bylo třeba jako životodárného pramene, do něj jen skoupě tečou malými čůrky ucpaného potrubí, není to právě čas svěřit péči o ten pramen přímo soudcům, kteří by s ním podle mého mínění dokázali nakládat mnohem lépe?
Problém je v tom, že neexistuje žádné „jestliže se doba změnila“. Doba se změnila. Jak pravil druid Guttauter, k té Velké změně patří i noví mužové (on říkal „mužové“, nebyl ještě poučen, že je v tom cítit starověký náznak diskriminace). Myslím, že bývalý ministr dr. Čermák si zaslouží za své postoje a jednání úctu. Myslím, že nový ministr dr. Němec by měl vítat soudcovské iniciativy k řešení citlivých otázek. A věřím také, že tak bude činit. Je – či měl by být – součástí té Velké změny, byť možná nebude tak velká – konečně, jsme jen malá kotlinka uprostřed toho vřícího světa.