Slovo soudce


V týdnu před Velikonocemi mě kancelář Soudcovské unie oslovila s tím, zda bych napsala v krátké lhůtě dubnové „Slovo soudce“ za nemocnou členku Republikové rady a mně prolétlo v prvním okamžiku hlavou, co všechno ještě do Velikonoc musím stihnout.




Ne, nebude to „Slovo soudce“, které by připomínalo, že v březnu konečně končí kalendářní zima, je půlkulaté výročí smrti tyrana i jeho učedníka, 7. uplyne 168 let od narození TGM, následuje Mezinárodní den žen a 28. je Mezinárodní den učitelů. Že i seznam významných dnů připadajících na březen je vyjádřením toho, co svět posledních více než 100 let trápí, ale též naplňuje nadějí do budoucna. Nebudu psát ani o Československé republice a jejím letošním výročí, protože by toho bylo mnoho a vesměs by to nebylo hezké čtení. Vybavím si totiž vždycky obraz českého stíhače působícího za II. světové války v RAF, jehož se jakýsi novinář při oslavách 50. výročí vylodění spojenců v Normandii ptal, jestli by do své anabáze s útěkem z okupovaného Československa a boji v Bitvě o Británii šel znovu. Důstojný starý pán v britské letecké uniformě řekl: „ Za vlast ano, ale za národ už ne.“ Tehdy jsem se jeho slovům divil. Vždyť jsme prokázali, že nejsme až tak špatní, když jsme byli schopni svrhnout totalitu bez jediného výstřelu. Liberální demokracie, právní stát, náprava starých křivd, skutečná ochrana přírody, právo každého svobodně se brát o své štěstí… To jsem myslel, že je teď už navěky. Byl jsem si jist, že si je nenechá tento národ vzít. Iluzi, že liberální demokracie je to nejlepší, co lidské bytosti ve správě věcí veřejných vymysleli a bude to už jen zvelebováno, jsem však nepodlehl jen já, tehdejší student právnické fakulty. Stejnou iluzi sdílel i Francis Fukuyama, když psal Konec historie. Teď už ale vím, že onen statečný letec měl před čtvrt stoletím pravdu.




Každá židle potřebuje nejméně tři nohy k tomu, aby mohla bezpečně stát. Podle psychologů i náš spokojený osobní život stojí na třech pilířích. Patří mezi ně rodina (vztahy), hobby a zaměstnání. Když se rovnováha mezi nimi poruší, dopadne to jako se židlí, která má jednu nohu kratší nebo má jen dvě nohy. Je vratká, kymácí se a dříve nebo později se zbortí. Proto bychom každému z pilířů života měli přikládat stejnou důležitost, žádný z nich bychom neměli upřednostňovat ani opomíjet.




Slovo soudce, které čtete v lednu 2018 (nepřeskočíte-li raději hned na další stranu) píši v čase předvánočním. V době trochu hektické, v důsledku někdy až marných snah dokončit co možná nejvíce úkolů a restů z končícího roku, ale i v době občasných úvah o roce přicházejícím. Soudcovská unie má za sebou rok volební, do dalších tří let vstupuje se stejnou prezidentkou, avšak novými viceprezidenty, členy výboru i podstatně obměněnou radou. Na úvahy o minulosti zřejmě nebude již příliš času ani prostoru, neboť prakticky ihned přicházejí nové problémy, otázky a výzvy, na které bude třeba v rámci justice reagovat. V tomto příspěvku, slibuji, že tentokrát nepříliš dlouhém, bych chtěl poukázat na některé z nich. Aktuálně přináší rozpory v prvé řadě ministerská instrukce o přípravné službě a výběru soudců, zavádějící značné změny do praxe fungující u jednotlivých krajských soudů, ale i v celé justici, po řadu let. Na nutnost sjednocení pravidel pro výběr soudců upozorňuje Soudcovská unie dlouhodobě. Dovolím si ponechat stranou úvahy o způsobu, který byl pro tak zásadní otázku, jakou je výběr soudců a jejich odborná příprava, zvolen. Předpokládám totiž, že bude i nadále předmětem řady diskuzí. Pravidla a postupy instrukcí zavedené vzbuzují prozatím řadu emocí, kontroverzí a kritiky. Rozbor jednotlivých problematických částí zmíněné instrukce zcela přesahuje rozsah tohoto mého příspěvku a budeme se jimi jako unie zabývat patrně opakovaně a dlouhodobě.




Strašně to letí. Další rok se chýlí ke konci a já mám pocit, že poslední Vánoce byly před chvílí. Moje babička by řekla, že je to známka toho, že se člověk nenudí. A podle mne by měla do velké míry pravdu. Samozřejmě se někdy dostáváme „do vleku“ malých či větších událostí různého významu, které nám případnou nudu zaženou nezávisle na naší vůli. Ale zcela jistě se z velké části nenudíme také proto, že si svou dráhu osobního a profesního života určujeme vlastní aktivitou.




O volbách našich i o těch celostátních. A samozřejmě i o tom, jaké souvislosti výsledky obou voleb přinášejí. Letošní volby prezidenta Soudcovské unie byly napjatější a emotivnější než kdykoliv předtím. Dokonce si myslím, že nebylo nezbytně nutné, aby byl předvolební boj tak razantní. Tím spíše, že oba kandidáti vystupovali vůči sobě s dostatečnou mírou tolerance a úcty a do volebního boje spíš vstoupili jejich podporovatelé. Přestože jsme si zachovali potřebnou míru vkusu, je škoda, že jsme se nevyhnuli osobním útokům. To nikdo z kandidátů neměl zapotřebí. Cenné na tom všem je, že se po vyhlášení výsledků atmosféra zklidnila, oba kandidáti si dokázali popřát a poděkovat. Roman Fiala nesl druhé místo ve volbách s noblesou a grácií. Píšu o druhém místu, nikoliv o prohře, protože i tento výsledek je pro Romana Fialu svým způsobem vítězný.




Než jsem zasedl k počítači ke tvorbě článku pro náš web i časopis, podíval jsem se do předchozích čísel, abych třeba nepsal o tomtéž, co mí předautoři. A našel jsem tam zajímavou inspiraci v prázdninovém příspěvku Saši Krysla, jenž svou úvahu o postavení justice ve společnosti uvedl Formanovým filmem „Nebezpečné známosti“, což mu usnadnilo odcitovat barona de Montesquieu a jeho pojednání o mocích zákonodárné, výkonné a soudní, jemuž se pak následně „aktuálně“ věnoval. Uvědomil jsem si v té souvislosti, že je před volbami, a tak jsem se formou slalomu dle vlastního výběru rozhodl trochu prokličkovat mezi pilíři justičních částí volebních programů některých stran a hnutí, abych seznal, čím by nás ti kteří zákonodárci či výkonníci v případě svého vítězství počastovali.




Když jsem se v roce 2014 rozhodoval, zda mám znovu kandidovat do Republikové rady, tak jsem si skutečně ani náznakem nepředstavoval, že bych měl v tomto druhém období zasednout v nejužším vedení Soudcovské Unie a dokonce se stát jejím viceprezidentem. Musím říci, že si této důvěry, které se mi dostalo, velice vážím a zároveň děkuji svým kolegům ve vedení Daniele Zemanové a Tomášovi Novosadovi za jejich podporu a důvěru.




Před čtyřmi lety mě kolegové přesvědčili, abych kandidoval do Republikové rady, jestli se mi podaří něco zlepšit. Zadání tedy bylo sice neurčité, ale řekl jsem si, že se pokusím podle nejlepší vůle. K vlastnímu překvapení jsem se členem Rady stal. A nyní přišel čas pohlédnout zpět. Kdybych měl jmenovat jednu věc, o níž si myslím, že se povedla, tak by jí bylo, že Soudcovská unie má dojednat výhodné pojištění odpovědnosti pro své členy, což jsem navrhoval už v rámci kandidatury. Ještě bych rád viděl, aby Unie sama sjednala pojištění právní ochrany, o jehož použití by rozhodoval Výbor Soudcovské unie, aby se mohlo ulevit těm kolegům, kteří by se ocitli v obtížné situaci, typicky v důsledku šikanózních návrhů účastníků, majících původ v rozhodovací činnosti soudce v jiných věcech. Snad tato myšlenka nezapadne a osvojí si ji příští Rada.




Zvolený název článku a právě probíhající letní období mne svádí k popisování milostných kejklí Vikomta de Valmont a Markýzy de Merteuil, nebo alespoň ke sledování skvěle herecky obsazeného stejnojmenného filmu Stephena Frearse, kde si vedle sebe zahráli krom Johna Malkoviche a Glenn Close třeba Michelle Pfeiffer, Uma Thurman a Keanu Reeves. Přesto odolám svůdným pokušením a ponořím se na chvíli do světa justičního. A abych se nevzdálil příliš, pomohu si jistou časovou a obsahovou paralelou. Předlohou Frearsova filmu byl, jak jinak, než stejnojmenný román Choderlose de Laclose, který vyšel již v roce 1782.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011