Slovo soudce


Zvolený název článku a právě probíhající letní období mne svádí k popisování milostných kejklí Vikomta de Valmont a Markýzy de Merteuil, nebo alespoň ke sledování skvěle herecky obsazeného stejnojmenného filmu Stephena Frearse, kde si vedle sebe zahráli krom Johna Malkoviche a Glenn Close třeba Michelle Pfeiffer, Uma Thurman a Keanu Reeves. Přesto odolám svůdným pokušením a ponořím se na chvíli do světa justičního. A abych se nevzdálil příliš, pomohu si jistou časovou a obsahovou paralelou. Předlohou Frearsova filmu byl, jak jinak, než stejnojmenný román Choderlose de Laclose, který vyšel již v roce 1782.




Vážení a milí kolegové, připadl mi úkol napsat svůj příspěvek na měsíc červen, který by podle předpovědi počasí měl být slunečný, jak mu po právu náleží. Zvolím tedy téma lehké a nenáročné, prostě samozřejmé. Přeci jen se blíží léto, doba prázdnin a zejména děti, aniž by se raději věnovaly svým školním povinnostem, se začínají zabývat tím, co se bude dít o prázdninách. Mají přitom za samozřejmé, že lze téměř kdykoli a kamkoli vycestovat. Tak se mi taky s manželkou přihodilo, že při rodinných diskusích o tom, kam letos pojedeme na prázdniny, jsme se v neuváženém „záchvatu výchovy“ snažili svým dětem vysvětlit, že není tak dávno doba, kdy nebylo možné jen tak jet k moři a dnešních možností by si proto měly vážit. Jak jistě tušíte, příliš úspěšní jsme nebyli.




Jakkoli tomu pohled do kalendáře nenasvědčuje, skutečně tohle není chyba tiskárny a letošní „Zpráva o největším soudcovském golfovém turnaji ve střední Evropě“ vychází tiskem o měsíc dříve, než bylo dosud obvyklé. Je tomu tak proto, že někdo, tuším, že jsem to byl já, trestuhodně podlehl nátlaku nejrůznějších lobbistických skupin a svolil s posunutím termínu turnaje z tradičního konce května na konec dubna. Mea culpa, mea maxima culpa. Už se to nikdy nebude opakovat!!! Ale postupně. Letos byl tedy pro náš tradiční turnaj vybrán konopišťský resort. V jeho prospěch hovořilo jednak umístění poměrně uprostřed Čech a tedy ani Západočeši ani Moravané se nemohli cítit vyloženě diskriminovaní. Dalším benefitem byla skutečnost, že zdejší areál disponuje hned dvěma mistrovskými osmnáctijamkovými hřišti, takže jsme mohli vyzkoušet každý den jednu novou výzvu.




Čím tak začít svůj příspěvek – to je dávná potíž všech, kteří se snaží něco napsat. V tomto směru si povzdechl i Jaroslav Hašek, který se tedy ve svých fejetonech otřel o kde koho, takže poukázal na jiného fejetonistu (dnes již poněkud pozapomenutého), který vždy začínal tím, co provedl jeho přítel Damiánek („Tak jsem dnes potkal svého přítele Damiánka…“). Proto, aniž bych se chtěl srovnávat s Jaroslavem Haškem, dám na jeho radu a se začátkem si nebudu lámat hlavu a prostě začnu psát. No, a tím máme začátek zdárně za sebou. Nevím, jak vás, ale mě v poslední době překvapilo, jak lehké je v USA vládnout pomocí vydaných dekretů. Jako právník jsem doufal, že poslední vážně míněné dekrety vydal u nás Břetislav, a na východě jimi něco upravovali o půdě a jednostranně vyhlašovali mír, ale mýlil jsem se. Nový prezident, aby dostál své předvolební rétorice a svým slibům, tak ledva dosedl na své křeslo, okamžitě vydal dekret, kterým zakázal na území USA přicestovat mnohým lidem. Potom tento dekret přímo obřadně předvedl přítomným dychtivým novinářům, včetně svého rozmáchlého a v našich končinách dosti neobvyklého podpisu. Novináři měli okamžitě velmi dobré téma do novin, akční obrázky se vždycky dobře tisknou a lákají veřejnost. Tolik co se týká sehraného představení, choreografie se docela povedla. Horší to už je s tím, co po představení zůstalo, tedy tím dekretem.




Většinou procházím denní monitoring zpráv nedbale, přečtu si jen novinové titulky. Naposledy mě něco zaujalo. V lednu 2017 vyšla zpráva o tom, že velká advokátní kancelář radí Pelikánovu resortu s tendrem na náramky. Náklady už nyní přesahují milion korun českých. Ve světě se náramky pro vězně běžně používají. Takže asi není cílem je vyvinout, ale pouze vybrat ekonomicky a technicky výhodný systém a aplikovat je na tuzemské podmínky. Ministerstvo se o to pokouší již sedmým rokem. Nevím, proč má radit zrovna advokátní kancelář, očekávala bych, že potřebnější budou techničtí inženýři a ekonomové. Z článku vím, že mají řešit především právní podporu a poradenství při administraci veřejné zakázky a přípravu zadávací dokumentace. Vždy jsem si myslela, že zákon o veřejných zakázkách by měl být napsán tak, aby jej mohli používat běžní úředníci veřejné správy.




Na začátku prosince skončil V. ročník Pražského právnického podzimu. Velmi si vážím akcí v rámci něj pořádaných. Jsou vysoce profesionálně organizované a témata jsou nejen zajímavá, ale vždy i velmi aktuální. Vlastně podezřívám jejich duchovního otce JUDr. Karla Havlíčka ze smlouvy s ďáblem, neboť témata určuje minimálně s několika měsíčním předstihem, přesto se však vždy naprosto přesně trefí do zcela aktuálního dění. Vrátím-li se k tomu, v čem vidím pro sebe přínos těchto akcí, pak je to možnost zamyslet se nad věcmi v širších souvislostech, řešit právní i filozofické otázky, které jsou zcela vzdáleny mým každodenním pracovním povinnostem a podívat se na věci z odlišných úhlů pohledu. Nejde zde jen o rozdílné vnímání určitého tématu jednotlivcem, ale i o odlišný přístup k určité problematice napříč jednotlivými profesemi. Jedná se o pracovní i společenská setkání. Po hlavní části tak vždy následuje volná diskuze, při které můžete zjistit, co kterou profesi zrovna „pálí“, jak a proč nad určitými věcmi přemýšlí, můžete vysvětlit svůj postoj. Poskytuje mi to širší rozhled a do určité míry i nadhled, někdy mě to vede k přehodnocení svých postojů či postupů nebo naopak v utvrzení, že dané téma vnímám správně.




Dostalo se mi velké cti, že mohu napsat první „Slovo soudce“ v nové éře časopisu stavovské organizace českých soudců, který se nadechuje do svého XIX. ročníku v kolébce nakladatelství právnické literatury Wolters Kluwer. Upřímně řečeno, byla to do jisté míry odvaha Republikové rady, že tuto úlohu svěřila právě mé osobě, protože stěží mohla očekávat, že by těchto několik slov bylo v mém podání prostou zdravicí u příležitosti začínajícího se roku, odkazem na obligátní předsevzetí týkající se různých neřestí a omisivního počínání v našich životech.




Opět je tu advent, pro někoho období zklidnění, rozjímání, tajemného i radostného očekávání, pro většinu z nás čas zvýšeného úsilí při shánění dárků a přípravách na Vánoce. I když toto období prožíváme každý po svém, přesto neočekávám, že by v předvánoční atmosféře měl někdo čas a náladu zabývat se pracovními problémy, vyjadřovat se k x-té novele o.s.ř. či jiného zákona, k otázkám soudcovské samosprávy nebo jinému odbornému tématu. Na konci roku jsme obvykle unaveni, přehlceni starostmi a povinnostmi. Snažíme se přeladit na sváteční notu, na chvíli vydechnout z obvyklého zápřahu. Proto můj příspěvek nebude odborný, nebudou v něm žádné právní úvahy, paragrafy ani historky z jednací síně. Bude o jednom neobvyklém setkání.




Vážení unionisté, různých témat politicko soudních je určitě mnoho, ale zrovna mě žádné zásadní nenapadá. Proto vám raději poradím, čím vyplnit dlouhé večery dušičkové, svatomartinské a pak už pomalu předvánoční. Vypněte televizi, nalijte veltlínské červené rané a otevřete knihu, třeba z prostředí justičního (abychom se úplně nevymkli z tematických mezí Soudce).




Otázka jak z psychologického testu pro justiční čekatele, že? Ne, že by mě někdy napadlo přemýšlet, jakou barvu má justice, ale když jsem si přečetla, že architekt Dominique Perrault postavil budovy pro překladatele v areálu Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku zlaté, protože právě takovou barvu podle něj justice má, hodně mě to zaujalo. Zejména proto, že zlatá by mě v souvislosti s justicí nikdy nenapadla. Po malém kvízu mezi kolegy jsem zjistila, že nejsem sama – zlatá nenapadla nikoho a všichni ji zároveň vyloučili. Jakou barvu má ale česká justice?



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011