Pro výše zmíněný právní rámec mají význam též soudní rozhodnutí, která se týkají aktivit soudců na sociálních sítích: rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 11 Kss 6/2015–53 z 6. 6. 2016 (a navazující nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2609/16 z 11. 4. 2017), č. j. 16 Kss 7/2014 – 92 z 11. 6. 2015 a navazující nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2617/15 z 5. 9. 2016, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2490/15 z 8. 11. 2016 (v tomto případě se jednalo o hromadnou e-mailovou komunikaci soudce) a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3844/13 z 30. 10. 2014 (povaha komunikace na Facebooku ze strany fyzické osoby ‑ „nesoudce“).
V dalších závěrech ES nerozlišuje, zda níže vylíčené eticky problematické aktivity soudců jsou zároveň i porušením práva, neboť tak neznělo zadání dané Etickému soudu SU.
Svoboda projevu soudce je na rozdíl od „nesoudců“ omezena tím, že soudce musí vždy dbát na to (a to platí zejména o jeho veřejných projevech), aby jeho vystoupení neohrožovala důstojnost soudcovské funkce, nezpochybňovala důvěru v justici a jeho osobní nestrannost a nezávislost. Obecně řečeno, soudce by jako pravidlo neměl veřejně projevovat své politické názory s výjimkou témat, která se týkají justice. Vyjadřuje-li se k politickým tématům (bez vztahu k justici), vystavuje se eventuální námitce podjatosti, pokud by rozhodoval věc související s některou politickou stranou (hnutím) či politickou záležitostí, kterou komentoval. Kromě toho je vhodné zůstat stranou politických diskusí i s ohledem na spíše se snižující úroveň pravidel slušnosti v těchto diskusích. Přistoupí-li soudce na svou účast ve veřejných výměnách politických názorů, jako pravidlo tím zpochybní svou vlastní důstojnost (nepřímo i důstojnost justice jako celku) a jak již bylo výše zmíněno, zpochybní do budoucna i svou nestrannost. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že k vyloučení soudce postačuje, aby v rozumně uvažujícím pozorovateli vyvolal dojem, že není schopen rozhodnout nestranně. Ohledně projevů soudce ve vztahu k politické soutěži odkazuje ES též na závěry Ústavního soudu přijaté v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2617/15 z 5. 9. 2016.
[5]
Svůj význam také má, kde soudce zveřejňuje své příspěvky. Nepochybně by vyznělo negativně, pokud soudce, jako strážce pravidel, jimiž se řídí demokratická společnost a na jejichž základě působí právní stát, by zveřejňoval své příspěvky v mediálním prostoru, který by bylo možné považovat za extremistický, tj. napadající podstatu demokratické společnosti. To se týká jak tiskovin, tak i internetu.
Publikuje-li soudce na blogu nebo na webu své názory (není podstatné, zda formou článku nebo formou odpovědi nebo komentáře k jinému článku), jedná se o veřejně projevené názory, pro které platí vše výše uvedené.
Složitější je situace v případě sítě Facebook. Jedná se o komunikační platformu, která primárně slouží k navazování a udržování vztahů online a k šíření informací. Facebook umožňuje především vytváření sítě sociálních kontaktů, komunikaci mezi uživateli, vzájemné sdílení nejrůznějších multimediálních obsahů, organizaci událostí a prezentaci uživatelů. Po registraci má uživatel možnost vyhledat další uživatele této sítě, se kterými by byl rád v kontaktu, a požádat je o "přátelství" (potvrzení oboustranného zájmu o tento kontakt). Uživatel si může individuálně nastavit kromě jiného i rozsah sdílení uveřejňovaných informací, a pomocí nástrojů ochrany soukromí má možnost zvolit, kdo uvidí jím zveřejňovaný nebo jeho se týkající obsah, kdo a jak jej může kontaktovat a vyhledat. Profil uživatele na sociální síti může tedy fungovat otevřeně (je veřejný pro všechny ostatní uživatele Facebooku nebo dokonce všechny uživatele internetu) nebo uzavřeně (uživatel buď obecně volí, jakému okruhu uživatelů zveřejní své informace, nebo tuto volbu může provádět i u jednotlivých příspěvků a informací zvlášť). Komunikace na Facebooku může probíhat pomocí tzv. "chatu" (diskuse), pomocí zpráv (možnost posílat si zprávy s jediným uživatelem či s určitým okruhem uživatelů) nebo prostřednictvím profilové (osobní) stránky každého uživatele, na kterou může umisťovat příspěvky sám uživatel, ale i ostatní uživatelé, pokud to individuální nastavení uživatele umožňuje. Dle uživatelem zvoleného nastavení soukromí může být obsah profilové stránky uživatele zpřístupněn jen jeho přátelům, vybraným okruhům - skupinám přátel, všem osobám registrovaným k síti Facebook nebo i osobám neregistrovaným do této sítě, ale využívajícím internet.
Povaha sociální sítě Facebook není jednoznačně soukromá či veřejná. Vždy záleží na konkrétních uživatelích, jakým způsobem si míru soukromí na svém profilu, případně přímo u jednotlivých příspěvků, nastaví. Uživatel může prostřednictvím této sítě komunikovat pouze s jediným dalším uživatelem, a to aniž by tuto komunikaci mohli vidět či do ní zasahovat ostatní uživatelé. Taková komunikace je ryze soukromou, byť uskutečněnou prostřednictvím sociální sítě využívané miliardou uživatelů, stejně jako je za soukromou možno považovat e-mailovou komunikaci dvou osob, uskutečněnou prostřednictvím e-mailové služby např. www.gmail.com nebo www.seznam.cz. Uživatel sociální sítě Facebook však má možnost učinit svůj profil také zcela veřejným, a tedy přístupným všem uživatelům sociální sítě Facebook, případně i všem uživatelům sítě internet. Tato možnost je hojně využívána např. politickými stranami, zájmovými skupinami, umělci, poskytovateli služeb, obchodníky a dalšími, jejichž cílem je prezentovat se prostřednictvím této sociální sítě co nejširšímu počtu uživatelů internetu. Toto nastavení ale volí i někteří "běžní" uživatelé, a pokud jsou jimi i soudci, tak pro ně platí stejná omezení, jako je tomu u jejich jakýchkoliv veřejných projevů.
S určitým etickým rizikem, které by mohlo vést až k pochybnostem o nestrannosti soudce, se setkáváme ve spojitosti s „přátelstvím“ na Facebooku. Uzavřením dvoustranné dohody o vzájemném přidání se do seznamu „přátel“ (friends) uživatel vyjadřuje jistou náklonnost (sympatii) k uvedené osobě. Problém s „přátelením“ soudce může nastat v procesní situaci, kdy rozhoduje věc, ve které je jeho „přítel“ účastníkem řízení nebo zástupcem účastníka. Místo v seznamu „přátel“ může vzbuzovat dojem výjimečného postavení soudcova „přítele“, který může i ovlivňovat soudce při rozhodování soudních věcí.
Nicméně k povaze „přátelství“ lze říci, že tento pojem nelze ztotožňovat s normálním přátelstvím, tedy s hlubším vztahem projevujícím se pravidelným, a to skutečným osobním kontaktem, trávením volného času na společných dovolených, vzájemnými návštěvami apod. Nelze proto paušálně říci, že každé „přátelství“ na Facebooku osvědčuje podjatost soudce (v tomto směru nelze paušalizovat a bude vždy záviset na konkrétním případu a skutkových okolnostech té které věci).
K Facebooku, jakož i k jiným sociálním sítím je nutno uvést, že kontakty na nich nelze považovat za striktně dvoustranné. „Přátelé“ v těchto sítích si budují svou vlastní síť kontaktů, ve které sdílejí jimi již nasdílené příspěvky. Soudce si proto nemůže být nikdy jist, kde všude se jeho příspěvek objeví, byť původně jej sdílel jen s omezeným okruhem kontaktů.
Problémem v síti Facebook může být sdílení dat, kdy jiní uživatelé sdílejí na stránku soudce svůj obsah, jehož účelem by bylo ovlivnění soudcova rozhodování (např. články týkající se aktuálně projednávané věci). Zcela nemístná by byla jakákoliv kladná reakce soudce na takto sdílený materiál.
Funkci „like“ ve Facebooku lze označit jako vyjádření svých sympatií, náklonnosti či souhlasu s příspěvkem, komentářem, fotografií, videem, profilem, aplikací a dalšími komponentami Facebooku. Toto „lajkování“ je (může být) pro ostatní viditelné a soudce by měl být v tomto směru zdrženlivý, neboť vyjádřením své podpory by mohl vzbudit dojem, že straní účastníkovi řízení nebo jeho zástupci.
Povaha sociální sítě Twitter je odlišná ve srovnání se sítí Facebook. Twitter je určen k veřejné komunikaci směřující k blíže neurčenému počtu adresátů. Z toho důvodu pro tuto síť platí vůči soudcům stejná omezení, jako je tomu u jejich jakýchkoliv veřejných projevů. I v této síti lze „lajkovat“.
Vše uvedené platí, i když soudce vystupuje na sociálních sítích anonymně, tj. nikoliv pod svým jménem (stěží by byl udržitelný postoj, že např. nestrannost soudce by byla zpochybněna až v okamžiku, kdy by byla odhalena identita soudce, tedy že jím již publikované názory ve skutečnosti nezastává, resp. zastával je pouze pod anonymním krytím či falešnou identitou). Za zcela nevhodný by bylo nutno označit postup, když by dotyčný soudce argumentoval svou soudcovskou funkcí.
Není snad potřeba zdůrazňovat, že nevybíravá forma vyjadřování soudce (různé jazykové excesy či i vulgarismy) v jeho veřejných projevech snižuje soudcovskou důstojnost a takových projevů by se měl každý soudce vyvarovat. Mezi takové nevhodné projevy je nutno zahrnout i satirické projevy a ironické kritizování všech a všeho. Pokud některý soudce používá ve svých veřejných vystoupeních takových výrazových prostředků, musí nutně počítat s tím, že bude konfrontován ve stejném stylu, tedy i dehonestován. Dojde-li k takovéto veřejné interakci, je tím snižována důstojnost dotyčného soudce (s nepřímým dopadem na celý soudcovský stav) a eventuálně i jeho nestrannost.
Důstojnost soudcovské funkce se netýká jen toho kterého soudce, nýbrž celé justice jako stavu. Pokud soudce tuto důstojnost narušuje, poškozuje tím nejen sám sebe, ale i celou soudcovskou obec, neboť justice musí být v prvé řadě důvěryhodná. Je-li důvěra v soudcovský stav ohrožena, nelze očekávat, že veřejnost bude rozhodnutí soudců přijímat a je akceptovat. Bez této důvěry ale nelze naplňovat principy právního státu. Viz též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2617/15 z 5. 9. 2016
[6].
Závěry k působení soudce na sociálních sítích
1) Všechny projevy soudce (příspěvky, komentáře, fotografie aj.) musí zachovávat důstojnost soudcovské funkce a nesmí vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti či nezávislosti.
2) Soudce si nemá vytvářet takové vztahy, které by mohly vzbudit dojem, že mohou ovlivnit soudcovo rozhodování.
3) Soudce nekomentuje probíhající soudní řízení.
4) Soudce nedává právní rady.
5) Soudce se vyhýbá politickým hodnocením (mj. podpoře konkrétního kandidáta na politickou funkci, „nelajkuje“ politické strany či hnutí, nevyjadřuje se ke kontroverzním politickým otázkám, netýkají-li se justice).
6) Soudce by měl mít na paměti, že si nemůže být nikdy jist, kde všude se jeho komunikace objeví, byť původně byla určena jen omezenému okruhu adresátů.
V Praze dne 24. května 2017
Etický soud Soudcovské unie
předseda JUDr. Ladislav Derka