Není dne, kdy by na nás politici prostřednictvím médií nehrnuli nové a nové plány o tom, jak spasit naši zemi, jak usilovně pracují v zájmu občanů, jak nás vyvádějí z krizí, jak to s námi myslí dobře a jak nás vedou ke světlým zítřkům.
V zákulisí toho všeho je však naše země každoročně více a více zadlužována, kvete zde korupce v míře těžko srovnatelné s většinou ostatních evropských zemí. Alespoň podle obecně uznávaného hodnocení míry korupce, které pravidelně zveřejňuje Transparency International. Našemu společnému zástupci veřejné žaloby v trestním řízení, státnímu zastupitelství, se z prazvláštních důvodů dlouhodobě nedaří se státorozkladnou systémovou korupcí bojovat. Jako by snad vůbec neexistovala. Jiří Pehe s Janem Šternem v Manifestu radikálního liberalismu tento stav hodnotí dokonce takto: „Velice tristní je činnost justice v oblasti korupce a velkých podvodů spojených s politickými špičkami. Jako kdyby byly orgány činné v trestním řízení uštknuté, když jde o zločiny spojené s politikou a korupcí. Pokud jim nejsou usvědčující důkazy přineseny doslova pod nos, tak se nedaří je přimět k činnosti. Často to vypadá, jako kdyby policie a státní zastupitelství byla od toho, aby korupci kryly. Výjimkou zůstávají soudy, které přeci jenom díky své nezávislosti na politické sféře fungují, ovšem pouze pokud se před soud taková kauza vůbec někdy dostane“.
Vězme však, že svět nefunguje podle toho, jak politici pískají. Stačí jen na čas vypnout televizi a nečíst politické zprávy. Vypnout si tak své politiky hrající velké hry a hlasitě hlásající velké pravdy. Mít na paměti, jak pravil Friedrich Nietzsche, že největší události světa nejsou nejhlasitější, ale naopak nejtišší. Rozhlédnout se, pohovořit s přáteli a být pozorní k druhým. Vzápětí zjistíme, že o tom, co je v blízkosti nás nutné ctít či změnit, ví každý občan mnohem lépe než kterýkoli politik. Zjistíme, že naprostá většina občanů této země sdílí podobné pocity jako my.
My víme, jak má vypadat a fungovat moderní soud. Máme vzor. Vybudoval jej pro občany této země Josef Baxa. Víme, že soudce potřebuje technické a materiální zázemí, potřebuje asistenty. Ne pro své vlastní pohodlí, ale pro to, aby mohl plnit funkci danou mu Ústavou, svoji společenskou roli. Pokud kterýkoli politik tvrdí něco jiného, nebojme se mu říci, že nemluví pravdu. Bude-li setrvale bránit tomu, aby soudcům poskytl to, co je v moderní společnosti nezbytné pro jejich práci, nebojme se mu říci, že rozvrací samotnou podstatu demokratického právního státu. Bude-li lhát, nebojme se mu říci, že je lhář.
Přestávají-li být dodržovány základní hodnoty, které jsou přirozenou hrází před rozkladem společnosti, je nezbytné, aby tyto hodnoty byly někým nalézány a pojmenovávány. A to je naším příštím úkolem, kolegyně a kolegové. Je na nás, abychom tyto hodnoty prostřednictvím našich rozhodnutí hlásali. Každý, kdo tyto hodnoty v neprospěch jiného poruší, musí u soudu dojít náležitého potrestání a pokárání. Každý, kdo podle nich jedná, musí u soudu dosáhnout zadostiučinění.
Stovkami každodenních, byť jednotlivých rozhodnutí, můžeme v relativní tichosti změnit mnohé.
Buďme hrdí na to, že jsme soudci!