Mgr. Petr Franc, člen Republikové soudcovské rady, člen Výboru Unie
Již několik měsíců jsou trestní soudci bombardováni apely ze strany ministerstva spravedlnosti, aby svým rozhodováním přispěli k vyřešení problémů spojených s přeplněností věznic v České republice. Ministerstvo spravedlnosti rovněž veřejně kritizuje soudce, že málo ukládají alternativní tresty, čímž přispívají k eskalaci těchto problémů.Na vině je dle představitelů ministerstva konzervatismus soudců, jejich neochota učit se novým věcem, akceptovat moderní postupy.
V reakci na tyto apely a nařčení ze strany Ministerstva spravedlnosti lze říci jen jediné – je s podivem, že stát teprve nyní přichází na to, že trestní politika, založená takřka výlučně na věznění pachatelů, je velice nákladná. Ministerstvo spravedlnosti pak rozhodování soudců rozhodně nemůže ovlivňovat jakýmikoli apely či doporučeními. Podobné apely či doporučení pouze evokují myšlenky na doby, kdy se o druhu a výši trestu rozhodovalo jinde než v jednací síni, a tato rozhodnutí cestou „doporučení“ putovala k soudcům. Soudy a jejich vedení pak byly hodnoceny podle toho jak dodržují předepsaný podíl ukládání jednotlivých druhů trestů. V demokratickém státě pak moc výkonná může ovlivňovat rozhodování soudců jediným způsobem a to svou účastí na legislativním procesu.
Na tomto poli se však vláda ubírá směrem zcela opačným. Vládou navržený trestní zákoník č. 40/2009 Sb., nezná žádný trestný čin, za který není možno uložit trest odnětí svobody, nelze přehlédnout ani výrazné zpřísnění trestních sazeb u celé řady trestných činů a to dokonce i v těch případech, kdy je postih trestem odnětí svobody mírně řečeno diskutabilní, jako je tomu v případě přečinu zanedbání povinné výživy. Pokud jde o trest domácího vězení, který je ministerstvem spravedlnosti prezentován jako potencionální spása celého vězeňství, tak zde lze jen uvažovat o tom, zda za tímto tvrzením stojí nezkušenost, či jde o vědomě prezentovanou nepravdu. Je třeba si totiž uvědomit podmínky, za kterých je možno takový trest ukládat. Jde totiž o trest ukládaný za přečin, kdy tento trest má nahradit nepodmíněný trest odnětí svobody. Přitom pachatel tohoto přečinu, které mu má být trest domácího vězení uložen, musí mít stálé obydlí a musí mít práci či jiný legální zdroj prostředků k obživě. Každý zkušenější trestní soudce pak ví, že jde o podmínky, které najde u pachatelů přečinů, kterým se ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody, jen zcela výjimečně. Již z toho vyplývá, že tento druh trestu rozhodně nemůže být ukládán v masovém měřítku a počet vězňů rozhodně nemůže nijak významně ovlivnit. Rovněž novela trestního řádu účinná od 1.1.2010, která je rovněž z pera ministerstva spravedlnosti, rozhodně neusnadňuje ukládání alternativních trestů. Nelze přehlednout například to, že trest obecně prospěšných prací lze trestním příkazem uložit pouze po povinném předjednání probační a mediační službou. Nad smyslem tohoto ustanovení pak zůstává rozum stát. Ve svých důsledcích totiž toto ustanovení porušuje zásadu presumpce neviny, neboť jen velmi těžko lze předjednávat druh trestu pokud není rozhodnuto o vině. Současně tento postup výrazně zpomaluje trestní řízení a výrazně tak motivuje soudce,aby volili jiný druh trestu, než je tento alternativní trest. Přitom jediný logický smysl tohoto ustanovení, tedy zamezení toho, aby byl tento trest ukládán v neadekvátních případech lze splnit tím, že policejní orgány budou při výslechu obviněného či podezřelého zjišťovat okolnosti rozhodné pro uložení či neuložení tohoto druhu trestu (pokud tedy hlavním smyslem nebylo vytvoření úkolů pro poněkud předimenzovanou probační a mediační službu). Rovněž nová úprava výkonu peněžitého trestu, která oprášila již v minulosti neosvědčený a odmítnutý institut vymáhání peněžitého trestu vymáhajícím úředníkem soudu, soudce rozhodně nemotivuje ukládání tohoto druhu trestu. Právě tak jako se tato úprava neosvědčila v letech minulých, v praxi se neosvědčuje ani nyní.
Nelze pak přehlédnout ani to, že v důsledku škrtů státního rozpočtu stát prakticky rezignoval na jakékoli preventivní a sociální programy, jejichž cílem bylo předcházet páchání trestné činnosti. Dlouhodobě neřešené sociální problémy a konflikty pak stát řeší pouze posilami těžkooděnců, ale ke skutečným systémovým řešením se nemá.
Za této situace mi nezbývá než konstatovat, že moc výkonná i zákonodárná v současné době postrádají jakoukoli koncepci trestní politiky, která je nezbytně nutná k efektivní ochraně občanů, jejich života, zdraví, majetku, svobody i dalších hodnot. Nedostatek této koncepce pak rozhodně nemůže nahradit větší počet podmíněně propuštěných či podmíněně zastavených trestních stíhání, k čemuž nyní vybízí ministerstvo spravedlnosti.