MEZ PRUŽNOSTI
Mgr. Bc. Zdeněk Piskač, člen Republikové soudcovské rady
V příspěvku náměstka ministra spravedlnosti JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., proneseném na sněmu Soudcovské unie ČR letos ve Velkých Karlovicích mne mimo jiné zaujaly dvě věci. Za prvé poznámka pana náměstka, že soudy v zásadě zvládají se stávajícím obsazením nápad věcí, přičemž soudům se zároveň daří snižovat počet nedodělků i v krajích kde je jejich počet nejvyšší, s tím, že pracovníci justice odvádějí svoji práci na 120% či na 130%. To je samozřejmě velmi dobře, že soudy nápad v zásadě zvládají. Jenže v tomto kladném hodnocení již není obsaženo nic o tom, jak je tohoto stavu (úspěchu) dosahováno, resp. za jakou cenu je ho dosahováno. Tou cenou je velké pracovní nasazení pracovníků soudů, vyšších soudních úředníků, tajemníků, asistentů soudců, vedoucích kanceláří, protokolujících úředníků, zapisovatelek i soudců. Nápor práce je skutečně enormní. Je na místě otázka, kam až lze síly pracovníků justice napínat. Každý materiál lze napínat jen do meze pružnosti, za mezí pružnosti praskne. To platí i pro personální substrát soudu. Je jistě oprávněnou otázkou, kolik práce lze po pracovnícíchh justice spravedlivě požadovat a to jak ve vztahu k výši odměny za tuto práci, délce pracovní doby a zejména ke kvalitě rozhodování.
Jistě, práce pracovníků justice se normuje nesnadno, ale to neznamená, že to nejde. Zejména u prací administrativních (vypravování předvolání a rozhodnutí, přepisy diktafonů, zakládání pošty apod.) je zjištění délky času k těmto úkonů potřebných zjistitelné poměrně jednoduše. Na druhou stranu u funkcí, jejichž předmětem činnosti je rozhodování, je to naopak obtížné velmi. Jenže i zde se dá uvažovat jistá průměrná pracnost, obtížnost u určitého typu věcí, které soudy rozhodují a dospějeme-li k určité časové potřebě na jednu věc a vydělíme ji počtem pracovních hodin v měsíci, dojdeme k počtu věcí, které lze za měsíc reálně vyřídit s tím, že je třeba samozřejmě v každém měsíci udělat řadu úkonů dalších tak, aby soudce zpracoval i věci, které rozhodl v minulém období a aby mohl rozhodnout další věci i v období následujícím. Předpokládám, že zhruba takovým postupem ministerstvo spravedlnosti došlo v minulosti k tomu, že v agendě civilní sporné je počet věcí, které soudce měl měsíčně vyřídit - 28 a nyní je tento počet 32. Nad touto hranicí, která jistě není mezí pružnosti, čím více se soudce snaží rozhodnout věcí, tím více musí brát z nějakých rezerv – např. časových, věnuje-li se práci nad rámec pracovní doby, má to své důsledky – krátí tím dobu, kterou by mohl a měl věnovat rodině, dalšímu sebevzdělávání, ale i regeneraci sil, pokud čas čerpá na úkor rodiny, má to důsledky sociální (deficit ve výchově dětí, deficit v partnerských vztazích), pokud čas čerpá na úkor sebevzdělávání, má to za důsledek stagnující či klesající odbornou úroveň, pokud čas čerpá na úkor své regenerace, má to zcela jistě důsledky zdravotní. A zde se vrátím k ceně, jakou pracovníci justice a soudci především platí za to, aby se mohlo říci, že soudy nápad v zásadě zvládají. Ano zvládají, ale za jakou cenu? Za cenu jisté míry sebeobětování, za cenu zdravotních problémů a to vše za situace, kdy odměňování za práci trvale relativně klesá a v posledních dvou letech inovativně klesá i absolutně, byť zatím snad vždy zásluhou Ústavního soudu České republiky jen dočasně (ale to jen ve vztahu k soudcům) – v to však jen doufám, jistě to nevím. Navíc jistě platí biblické úsloví „stokrát nic umořilo osla“ – řekl bych, že jeho smyslem je reflexe napínání někoho za mez pružnosti. Jsem velmi zvědav, kam až lze justici napínat.
Dalším momentem, který mne zaujal v příspěvku pana náměstka Melzera byla pasáž věnovaná uvažovanému nejvyššímu orgánu justice, pro který soudcovská unie používá pojem Nejvyšší rada soudnictví, který však pan náměstek s důslednou vytrvalostí nazýval Národní radou soudnictví. Tak nevím proč nejvyšší orgán soudnictví by se „nejvyšší“ nemohl i jmenovat, tím spíš, že je to v soudnictví dost tradiční název pro soudy, jež stojí na vrcholu soudní soustavy – Nejvyšší soud ČR a Nejvyšší správní soud. Má-li tento orgán být reprezentantem soudnictví, nevím proč by v jeho názvu mělo být slovo národní. To slovo za to nemůže - má však trochu zvláštní příchuť, neboť v minulosti tímto přídavným jménem byly označovány orgány (resp. úřady) správní (národní výbory), dále jím byly označovány části parlamentu (národní rady). Na tuto tradici tedy není moc vhodné navazovat, označení národní je problematické i proto, že justice v naší republice zdaleka nepatří jednomu národu (pokud by se ovšem slovem národní nemyslelo vícenárodní, ale nevím zda to bylo myšleno jako plurál). Jistě, máme tu i Národní knihovnu, Národní divadla (že by ona mohla být onou inspirací se ani neodvážím pomyslet) – jenže tyto pojmy vzniklé za doby Národního obrození, patrně rovněž nejsou vhodnou inspirací pro nejvyšší orgán soudnictví. Jinou motivací pro použití adjektiva „národní“ může být snaha již předem umenšovat význam této instituce i symbolicky – to je projeveně i v samotném názvu. Myslím, že nejen ze symbolických důvodů by soudcovská unie měla prosazovat takový název nejvyššího reprezentanta soudnictví, který to, že je nejvyšší bude mít vetknuto nejen ve svém statusu, ale i v názvu.
Neodpustím si i poznámku k institutu elektronického platebního rozkazu (dále jen EPR). Zavedení tohoto institutu - mimo jevy již hojně publikačně reflektované, vede i k jevu méně diskutovanému a to k disproporčnímu zatížení jednotlivých senátů, neboť senát potažmo soudce, který bude věc řešit (řešitel) i když EPR nebude vydán či bude vydán a poté zrušen, je určen již při nápadu věci na soud – jenže pak je více než méně věcí náhody kolik EPR bude zrušeno pro nemožnost doručení žalovanému nebo nastane situace, kdy EPR nebude vůbec vydán, např. proto, že žalovaný má trvalý pobyt evidovaný v centrální evidenci obyvatel na obecním či městském úřadu nebo na magistrátu. Náhoda dále určuje počet odporů a počet EPR, které nabudou právní moci. Vedení soudů pak má jen velmi malý manévrovací prostor, jak zajistit rovnoměrné zatížení jednotlivých senátů za současného respektování institutu zákonného soudce. Možnosti řešení samozřejmě jsou, krátkodobě např. změna rozvrhu práce nebo dlouhodobě obnovení rejstříku Ro, kdy věc pro konkrétního soudce napadá až okamžikem obživnutí věci po zrušení platebního rozkazu, přičemž do jednotlivých senátů by tyto věci byly přidělovány rotačním způsobem (tzv. kolečkem). Pak k nechtěným disproporcím v zatíženosti jednotlivých senátů docházet nemůže. Nejsem si jist, jestli za současné úpravy by věc konkrétnímu řešiteli mohla být přidělena až po zrušení EPR či po zjištění, že jej nebude lze vydat.
Skoro na závěr mi to nedá, abych přeci jenom na konci roku nepřispěl i něčím optimistickým (u vědomí toho, že optimismus je dle jedné z jeho definic jen nedostatkem informací) a nepodělil se s Vámi s postřehy, které mi mimo jiné sdělil můj drahý kolega vrátivší se ze stáže na soudech v SRN. Postřehy, jak jsem si je zapamatoval, volně parafrázuji: V SRN je nemyslitelné, aby někdo kontroloval pracovní dobu soudců, resp. jejich docházku, neb toto je soudce nehodné a jedná se o jeden z projevů soudcovské nezávislosti - což se bere jako notorieta. Soudci, státní zástupci i advokáti chodí po chodbách soudu v talárech a nikdo se nad tím nepozastavuje. U soudu se nezjišťuje totožnost účastníků dle občanských průkazů, jednání jsou neformální a často končí smírem, u jednání nikdo nevstává, všichni hovoří v sedě. To jsou jen postřehy, které mne zaujaly nejvíce. Doufám, že kolega o svých zážitcích napíše více a podělí se s námi, např. v časopisu Soudce či na těchto stránkách, rozhodně jsem jej o to požádal.
Úplně na závěr všem čtenářům děkuji za čas, který věnovali čtení těchto řádků a všem, ovšem členům soudcovském unie především, přeji toto: příjemné prožití doby adventní, příjemné prožití Vánoc, dost času k zamyšlení nad věcmi o kterých se o Vánocích přemýšlí nejlépe, co nejlepší zdraví v příštím roce, radost z rodiny, radost z práce a hlavně smysl pro legraci.
Zdeněk Piskač