Nezávislost, rozum a důvěra
Mgr. Pavel Punčochář, člen Republikové soudcovské rady
Milé kolegyně, vážení kolegové,
blíží se léto a já Vás nechci zdržovat ani od slunce, ani od práce. Proto se budu snažit být stručný. Většina z nás řeší, co nám přinese nový občanský zákoník. Mohu se pochlubit, že patřím mezi první, na které dopadl ještě v době, kdy nenabyl účinnosti. Pokud nevěříte, čtěte prosím dál.
Jako člen Republikové rady Soudcovské unie jsem byl pozván na kongres Právní prostor. Tématem kongresu byl právě tento zákon a úterní dopoledne bylo věnováno jeho dopadu na justici. A jako soudce dbalý zákona (jak jinak) jsem se řídil ustanovením § 82 zákona č.6/2002, o soudech a soudcích, dle kterého (1) Soudce nese odpovědnost za svou odbornou úroveň při výkonu soudcovské funkce a (2) Soudce je povinen dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých odborných právních a dalších znalostí potřebných pro řádný výkon funkce. K tomu vedle samostatného studia využívá zejména vzdělávací akce, organizované Justiční akademií, případně soudy a vysokými školami... a kongresu jsem se zúčastnil, se souhlasem předsedy soudu.
Přednášela celá řadu odborníků včetně soudců a probíhala diskuze. Kdo se s tímto zákonem již setkal, jistě mi dá za pravdu, že tento předpis nelze podceňovat (i s ohledem na již pověstné množství paragrafů) a po konferenci jsem dospěl k závěru, že dopad bude rozhodně velký. To jsem však ještě netušil, jak to bude brzo.
Ale ať nezdržuji, jak jsem slíbil. Po návratu mě čekala návštěva u předsedy soudu. Pokud prý nejsou školení či kongres pořádané Justiční akademií, jedná se o soukromou záležitost a mám si vzít dovolenou nebo neplacené volno. O zpětnosti tohoto názoru se nechci bavit, obsah mě však překvapil. Domnívám se, že soudce ve 21. století, by měl být sám schopen posoudit jakého vzdělání je mu třeba, koneckonců slovy zákona,..."nese odpovědnost za svoji odbornou úroveň." a před Justiční akademií je uvedeno "...zejména". Je tedy na soudci, aby se vzdělával. Je to jeho základní povinnost a odpovědnost a nepochybně i součást jeho práce. Ostatně nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 2868/2012 se obdobným problémem zabývalo: "Funkce soudce se neomezuje na pouhý pracovní vztah. Kromě výkonu práce v pracovním vztahu je součástí výkonu funkce zejména vystupování na veřejnosti (jinak by funkce soudce nemohla být "veřejnou"), účast na veřejném životě, která není na újmu řádného výkonu soudnictví (zejména v oboru práva), udržování a zvyšování vlastní odborné úrovně a účast na odborné přípravě a vzdělávání (zvyšování odborné kvalifikace) jiných osob [srov. například § 82, § 83 a § 133 odst. 2 zákona o soudech soudcích, § 115 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]."
Takže přikročím raději k závěru. Přál bych si, aby naše nezávislost šla ruku v ruce s rozumem a důvěrou, že soudce je člověk, který dokáže posoudit míru svých znalostí a potřeb se vzdělávat sám. Vůbec bych ocenil větší důvěru v soudce jako takové. A věřím tomu, že většina z nás i tak věnuje justici a své práci spoustu svého volného času navíc. Po těchto zkušenostech začnu tím, že si v létě na dovolenou vezmu komentář k insolvenčnímu zákonu. Všem ostatním přeji hezké léto.
Pavel Punčochář