Slovo prezidentky


Vážení hosté, milé kolegyně, vážení kolegové, před třemi lety jste mi dali důvěru, abych vedl naši Unii a nadešel čas skládání účtů. Jaké byly priority současného vedení Unie a co se povedlo uskutečnit? Či spíše, k čemu se nám povedlo přiblížit. A protože k Vám nemluvím jen jako odcházející prezident Unie ale i jako kandidát na další volební období, představím Vám i své vize do budoucnosti.




Milé kolegyně, vážení kolegové, venku panuje letní počasí a přece se blíží náš pravidelný podzimní sněm. Tentokrát snad ještě před prvním sněhem. Těším se na něj víc než kdy jindy. Potřebuji už „dobít baterky“ v té, trochu hektické, atmosféře sněmu, kdy mohu více poslouchat než mluvit.




Milé kolegyně, vážení kolegové, ani se mi nechce věřit, že už je to rok, kdy jsem se k Vám touto cestou obracel. Přesně před rokem jsem psal o postavení naší justice ve společnosti a vyslovil myšlenku, že se snad představitelé justice jednou dostanou do „prvních řad!“. Slavnostní shromáždění na Pražském hradě skončilo a já mohu jen konstatovat: Nedostali! Protože se však jedná „jen“ o symbol, trápí mne to méně, než to, kam se naše soudnictví během uplynulého roku dostalo skutečně. Nechť trestní kolegové prominou, ale budu se věnovat soudnictví civilnímu. Kam spěje? Kam spějeme my, civilní soudci? Jsme tu stále ještě proto, abychom poskytovali ochranu právům, jak nám to ukládá Ústava? Nebo se opravdu stáváme továrnou




Milé kolegyně, vážení kolegové, prožil jsem první týden v roli prezidenta Soudcovské unie. Byl to týden pestrý, plný zážitků. Rozhovor pro televize, tisková konference, rozhovor pro noviny poskytovaný po telefonu na chodbičce vlaku a rozhlasové interview. Snažil jsem se sdělit, co nás pálí. Co považujeme za podstatné. Vládu jsem přitom „nešanoval“ a utvrzoval sebe i čtenáře (posluchače) v tom, jak špatné je postavení justice.




Vážení a milí, nebudu psát o jaru, ačkoliv se to podle kalendáře nabízí. I s vědomím toho, že takové „banality“, jakými jsou krásy jednotlivých ročních období, stojí za žití, ne ušmudlané soudní spisy, nevrlí předsedové, znuděné zapisovatelky či instituce sídlící v pražské Vyšehradské ulici, mající v logu nevidomou dívku s váhami. Na tom posledním je troufalé i zvláštní, že náš správce tak trochu soudcům jejich symbol „šlohl“. Neměl-li by mít spíše ve znaku klempíře opravujícího střechu justičního paláce...




Vážení a milí, zdravím vás opět po roce, tradičně v čase před shromážděním, tradičně v rozpoložení, v němž se mísí pocity lehké nervozity, netrpělivého očekávání a „obyčejného“ těšení na přátele a kolegy, které nemohu potkávat tak často, jak bych si přál. Shromáždění je příležitost pro setkání, výměnu názorů, zábavu, ale hlavně pro práci. Vždy je radost pozorovat pozitivní a konstruktivní atmosféru, v níž se tradičně shromáždění odehrává, a to letošní nebude jistě jiné.




Vážení a milí, byla by jistě závažnější témata k napsání, byla by jistě témata aktuálnější či političtější. Byla by jistě i taková témata, která by většinu soudců potěšila, avšak byla by i jiná, která by některé nepotěšila vůbec. A tak píši toto slovo, nedbaje přitom na aktuality. Bude to tak lepší, aktuality ponechme médiím.




Vážení a milí, nevím, zda je to tím, že máme výjimečně krásný podzim, že jsme si vysoudili 14. platy, že se našemu spolku daří nebo prostě jenom tím, že mám momentálně dobrou náladu. Na letošní Shromáždění se však mimořádně těším.




Vážení a milí, ocitli jsme se v období mezi shromážděním a koncem roku, Vánocemi, narozeninami Páně, Silvestrem. Načasováno je to každoročně tak, že skončí shromáždění a začne Advent, období určené k přemýšlení, sebezpytování, rozjímání. Asi proto, abychom skutečně přemýšleli o tom, na čem jsme se na shromáždění dohodli, zda jsme splnili, co jsme si předsevzali minulý rok.




Vážený pane předsedo Nejvyššího správního soudu, páni ministři, vážení hosté, dámy a pánové, milé kolegyně a kolegové. Na Shromáždění jsem začal jezdit jako začínající soudce asi před 10 lety a vždy jsem se z něj vracel naplněn optimismem, který ještě značnou dobu poté převládl nad každodenním justičním pesimismem. Vždy u mě v nejbližších týdnech po Shromáždění převažovaly pocity určité euforie a chuti do dalšího výkonu soudcovského mandátu. Míval jsem, a stále mám, po Shromáždění pocit sounáležitosti s ostatními kolegy, býval jsem, a stále jsem, naplněn přesvědčením, že se v případě našeho spolku, ve kterém je členství dobrovolné, jedná v dnešní individualistické době o malý společenský zázrak.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011