Slovo prezidentky


Vážení a milí, máme svátek všech svatých a hned po něm památku zesnulých, tedy, lidově řečeno, Dušičky, čas podzimních inverzí, depresí, sebevražedných nálad, období jaksi odsouzené k tomu, aby bylo pesimistické. Já si však nemohu pomoci, ale mám pošmourný měsíc listopad rád. Za prvé proto, že se v něm narodil můj syn. Zadruhé proto, že je v něm člověk po bezstarostném létě jaksi shodou meteorologických událostí a přírodních vlivů odsouzen k tomu, aby se více nad sebou zamýšlel. A za třetí proto, že se v něm (většinou) koná naše Shromáždění.




Vážení a milí, je doba říje, a tedy přípravy na naše Shromáždění. Přiznávám, že je to poněkud laciný „oslí můstek“. Pokud by vám mé pokusy o vtip přišly trapné, stačí napsat na naše stránky. Rád si vaše připomínky přečtu. Po napsání mého posledního slova jsem si dodatečně uvědomil, že jsem se v září, opojen retzinou, mořským větrem a já nevím čím ještě, nechal unést prázdninovou bezstarostnou náladou, a jaksi pozapomněl na to, že za dva měsíce se sejde náš nejvyšší stavovský orgán, tedy uskuteční se Shromáždění zástupců sekcí. Je sice hezké, že píši o výkonech našich olympioniků, ale v tuto chvíli to není to pravé. Doufám tedy, že ještě není pozdě, neboť čas skutečně (nebo spíše neskutečně) pádí. Mé slovo tentokrát bude více pracovnější, a tedy možná i nudnější. Není však zbytí, doba si to žádá.




Vážení a milí, zdravím všechny po prázdninách. Dovolil jsem si pozdravit vás na našich internetových stránkách také ze své dovolené u moře. Petr Franc to nazval provokací. Uznávám, že pocity soudce, který se potí na pláži, jsou podstatně jiné, než toho, který se potí v jednací síni pod talárem. Dobrá, příště nebudu tolik provokovat. Anebo možná budu. Přiznám se, že mě to někdy celkem baví, a občas taková provokace není k zahození. Ostatně provokovat můžete na našich webových stránkách i vy. Od toho (a samozřejmě nejen od toho) je přece máme!




Vážení a milí, omlouvám se, že vás obtěžuji svojí exhibicionistickou produkcí i o prázdninách. Ale slib je slib, zavázal jsem se k tomu, a tak píši i teď, kdy je venku asi 30° Celsia, a proto mi psaní dalo tentokrát dosti přemáhání. Mám před odjezdem na jednu kratší dovolenou, musím tedy napsat své slovo poněkud s předstihem, takže nebudu možná příliš aktuální. Ale k čemu být aktuální v době okurkové sezóny. Navíc v období, kdy jsme bez vlády a není komu adresně lát. Budu se tedy snažit tentokrát výjimečně nenadávat na politiky, budu spíše prázdninově naladěn, trochu melancholický a trochu zabrousím i do sportovního dění (jak se již stalo mým zvykem). Hlavně si však myslím, že nadávat již netřeba, je čas tvořit.




Vážení a milí, tak jsme se ocitli opět (po necelém roce!) bez ministra. Bez ministra intelektuála, osobnosti. Osobnosti nikoli ve smyslu politickém, ale osobnosti právnické i lidské. Noblesního člověka, se kterým se dalo jednat, který za nás většinou i „kopal“ (vzpomeňme jeho článek v Právu o platech, které si soudce zaslouží), ale hlavně se s ním dalo hovořit. Téměř kdykoli, o všem a se vším všudy. I přes značný věkový rozdíl jsem cítil z jeho strany značnou míru tolerance, snahy o reflexi, komunikaci, pochopení mých i našich problémů. Slušných lidí je třeba si vážit, protože jich není skutečně nadbytek. Bude mi scházet, pán ze staré školy.




Vážení a milí, mistrovství světa v hokeji se příliš nepovedlo. Co říkám, nepovedlo. Povedlo, jenom ti naši nezahráli tak, jak bychom si přáli. Ale to je sport. A ke sportu porážky patří. A nejenže patří, ale činí jej tím, čím sport skutečně je. Kdyby nebylo porážek, nebylo by sportu. Kdyby nebylo sportu, nebylo by porážek. Ony ty porážky patří nejen ke sportu, ale i ke sporu. Dnes a denně spory řešíme, ačkoli nemusíme být právě sportovci, dokonce můžeme být i úplní sportovní ignoranti. Vždy někdo prohraje a my jsme v tom mači těmi trpěnými. Trpěnými a zároveň těmi, k nimž je vzhlíženo s nadějemi a s očekáváním. Ve fotbalu dře 22 chlapů (nebo i žen) a lepší tým dá více gólů. Sudí gól většinou uzná a zcela výjimečně nikoli. Proti fotbalovým sudím máme tu nevýhodu, že my musíme nejen uznávat, ale i dokazovat, vyšetřovat, brát na sebe odpovědnost za ty, kteří si to mnohokrát nezaslouží. Nemůžeme jen tak prostě sedět a dávat palec dolů nebo nahoru, byl ofsajd, nebyl ofsajd, byla penalta, nebyla penalta. V tom je mezi námi a mezi fotbalovými sudími zásadní rozdíl.




Vážení a milí, cítíte ten rozdíl? Právě jsme se stali soudci evropskými. Jak jinak začít mé pravidelné slovo. Stali jsme se součástí „Spojených států evropských“, někdo si to přál více, někdo méně, někdo vůbec. Každého věc. Podle výsledků referenda však bylo více těch, kdo si přáli býti Evropany. Přiznám se, že já jsem si to přál hodně. Nejsem nějaký zvlášť velký „eurooptimista“, ale od našeho vstupu si slibuji, že do naší republiky zavane čerstvý evropský vítr a ten vítr rozčeří i značně stojaté justiční vody. Ty vody jsou stojaté na můj vkus příliš a já už trochu ztrácím naději, že bychom je byli schopni rozčeřit my, čeští soudci. Spoléhám tedy na pomoc zvenčí. Nikoli snad na pomoc bratrskou, které se nám dostávalo více než 20 let, ale na pomoc přicházející ze zemí, v nichž není slovo demokracie prázdným pojmem.




Vážení a milí, nelze, abych se neohlédl za prvním měsícem provozu našich webových stránek. Dopředu říkám, že jsem nadšen! I když samozřejmě s výhradami. Jak jinak než s výhradami. Jsem zvyklý pochybovat, ostatně domnívám se, že pochybovat je právníkům a potažmo soudcům vlastní ne-li souzeno. Již po měsíci provozu mohu konstatovat, že naše stránky se líbí. Nezaznamenal jsem zatím jediný negativní ohlas, až je mi to podezřelé. Jsme nyní ve fázi rozjezdu. „Start me up“, jak by zazpívali Rolling Stones. Na rozjezdu však velice mnoho záleží, neboť jak si naše stránky nastartujeme, takové je budeme mít.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, zahajujeme provoz našich zbrusu nových webových stránek. Je mým úkolem, a zároveň přáním, přesvědčit vás, že jsme nevyhodili peníze zbytečně, pokud jsme se rozhodli pro jejich realizaci. Slíbil jsem ve Františkových Lázních, že stránky budou nejen nové a lepší, ale že se pokusíme prostřednictvím této, dnes zcela běžné a dostupné formy komunikace, rozhýbat i komunikaci uvnitř Unie. Jak jsem slíbil, tak činím, zatím jde skutečně pouze o pokus, věřím však, že se z pokusu stane nikoliv omyl, ale samozřejmost a tradice. Doufám, že si nové stránky otevřou nejprve všichni naši členové, poté všichni soudci, právníci, ústavní činitelé, politici, občané, krajané, přátelé, nepřátelé, příbuzní, známí i neznámí. Nikoliv proto, aby si pravidelně přečetli mé příspěvky, které jsem hrdě nazval „Slovem prezidenta" (původně mě samozřejmě napadly „Hovory z Ovocného trhu") a k nimž jsem se zavázal, abych byl jaksi příkladem, ale aby se čitatelé dozvěděli něco více ze života našeho spolku, z justičního prostředí, ze společnosti, o soudcích jako takových. Není totiž vůbec podstatné, abych měl slovo já, ale abyste je měli vy. Přiznám se totiž, že mi vaše slovo schází, neboť setkání na výročním shromáždění s některými z vás a kontakt prostřednictvím Republikové soudcovské rady mně nestačí. Mám-li mluvit sobecky sám za sebe, chybí mi to, čemu se říká „zpětná vazba", a prostřednictvím těchto stránek bych ji rád získal.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011