Stížnost prezidenta SU ČR adresovaná řediteli zpravodajství ČT
Vážený pan Zdeněk Šámal
ředitel zpravodajství České televize
_________________________________
Vážený pane řediteli,
dne 3. 9. 2007 odvysílala Česká televize pořad Reportéři ČT, v němž byla jedna část věnována „Případům odebírání dětí do ciziny“ (redaktorka Mercedes Wimmerová). Protože byl tento pořad natočen tendenčním, skutečnosti zkreslujícím způsobem, některé zveřejněné informace jsou nepravdivé a poškozující pověst českých soudců, rozhodl jsem se na Vás obrátit jménem jediné stavovské organizace soudců v ČR s touto oficiální stížností.
Seznámil jsem se v rámci svých možností se třemi případy, které jsou zmiňovány v reportáži (nezletilé děti Fiordalisi, Sára Barao, Adrian Santana), a namítám následující:
1) Považuji za značně diskutabilní, zda je v souladu s novinářskou etikou a hlavně se zájmy nezletilých dětí vhodné vysílat záběry ze samotných exekucí odnětím dítěte, na nichž jsou zachyceny záběry nechutných scén vyvolaných rodiči, kteří selhali ve svých rodičovských rolích a nejeví jakýkoliv zájem vyřešit situaci v zájmu svých dětí. Zdůrazňuji, že mi v tomto bodu jde výlučně o zájem dětí, nikoliv o zájmy soudců (soudních vykonavatelů), kteří přirozeně musejí být pod kontrolou médií a musí umět svá rozhodnutí (postupy) veřejně obhájit. Domnívám se, že na dětskou psychiku může mít shlédnutí obrazového záznamu z vlastní exekuce v budoucnu velice negativní vliv, možná stejně negativní, jako exekuce sama.
V případě paní Krajníkové (děti Fiordalisi) byla ČT o exekuci informována předem a paní Krajníková, na rozdíl od argentinského manžela a otce svých dětí, dostala ve veřejnoprávní televizi prostor k tomu, aby prosazovala své zájmy účastníka soudního řízení a vyvíjela na rozhodující soudce mediální tlak za účelem ovlivnění rozhodnutí ve svůj prospěch.
2) Redaktor Marek Wollner v úvodu reportáže použil slovní spojení „takzvané únosy dětí“. Ve všech třech případech se však nejednalo o „takzvané“ únosy dětí, ale o zcela plnohodnotné únosy v duchu Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijaté dne 25. 10. 1980 v Haagu (dále jen Úmluva), kterou je Česká republika, stejně jako řada vyspělých demokratických států z celého světa, vázána. Zájmem dítěte ve smyslu Úmluvy je především co nejrychlejší navrácení do místa obvyklého bydliště.
V reportáži například nezazněla ani zmínka o tom, že soudním příkazem Vrchního soudu státu Kalifornie v San Franciscu ze dne 27. 5. 2005 bylo přiznáno oběma rodičům společné právo péče o nezl. Adriana Santanu, že na dalším jednání ve věci dne 21. 7. 2005 byly stranami sjednány a soudním příkazem nařízeny podmínky společné péče o dítě a mimo jiné bylo v příkaze soudu obsaženo, že nezletilý nesmí být odvezen žádnou stranou bez předchozího písemného souhlasu druhé strany nebo na základě soudního příkazu ze státu Kalifornie. Matka vycestovala z USA přes výslovný zákaz amerického soudu, s úmyslem skrýt se na neznámém místě a zamezit otci zcela styk s jeho dítětem.
3) V reportáži dostaly velice široký prostor pro vyjádření všechny tři matky, zatímco názor otců nezletilých dětí či jejich právních zástupců zde nezazněl jediný.
4) Paní redaktorku Wimmerovou jsem opakovaně při natáčení reportáže upozorňoval na to, že se mohu stěží vyjadřovat k případu nezletilého Adriana Santany, o němž jsem v době natáčení reportáže nevěděl vůbec nic. Přesto mě paní redaktorka nutila k vyjádření, například k tomu, jaký je můj názor na to, že soudkyně rozhodla o navrácení kojeného dítěte. Toto mé vyjádření (jako jediné) nakonec zaznělo v reportáži zcela vytržené z kontextu. Především mi však paní redaktorka úmyslně zatajila další informace o případu, které jsem já, na rozdíl od ní, neznal, například to, že nezletilému Adrianovi bylo v době rozhodnutí 2,5 roku, což je jistě věk, kdy lze uvažovat o šetrném ukončení (údajného) kojení. Zatajila například i to, že podle soudní znalkyně, která v řízení před náchodským soudem podala posudek, bude spojeno oddalování návratu dítěte do jeho rodné země (na základě příkazu amerického soudu) s mnohem horšími psychickými následky, než kdyby došlo k jeho návratu v co nejbližší době.
5) Nepravdivé je tvrzení, že se „soudkyně Findejsová odmítla k případu osobně vyjádřit“. Soudkyně se k případu vyjádřila podrobně vysvětlujícím dopisem, z něhož v reportáži nebylo citováno ani slovo. Kolegyně se pouze nechtěla k věci vyjádřit na kameru, a to s ohledem na dřívější zkušenosti s jinou redaktorkou, která neprojevila při předchozích reportážích na stejné téma zájem o to, aby reportáž byla alespoň minimálně vyvážená.
6) Není pravda, že by se soudkyně Findejsová v kauze nezletilého Adriana Santany, „připojila k trestnímu oznámení, které otec podal na matku“. Protože policie není povinna pátrat po pobytu osob v civilním řízení a nemůže v civilním řízení vyhlásit pátrání po nezvěstné osobě, připojila se soudkyně k podnětu otce na trestní stíhání matky, ale pro maření výkonu rozhodnutí, nikoli pro únos, jak vyplývá z vyjádření zástupkyně matky v reportáži. Nešlo tedy o žádné připojení, ale o zcela jiné trestní oznámení pro jiný trestný čin. Tento krok učinila soudkyně jen proto, aby byla neprodleně policií informována, kdyby se podařilo pobyt matky vypátrat, přesto z takového jednání soudkyně redaktorka v reportáži dovozuje její podjatost a předjímá tendenční rozhodnutí.
7) V části reportáže, která se týkala případu nezletilé Sáry Barao, zazněla věta: „Pouhé tři týdny stačily portugalským soudům na posouzení tak závažné situace a svěření Sáry do péče matky“. V kontextu reportáže to jednoznačně vyznělo tak, že portugalské soudy v krátké době stačily napravit to, co způsobily soudy české. K tomu bych chtěl uvést, že české soudy po celou dobu pouze realizovaly rozhodnutí soudů portugalských, které dříve svěřily Sáru do výchovy otce, a že to byl právě portugalský soud, na základě jehož rozhodnutí byla exekuce provedena. To, že se po návratu do Portugalska změnilo stanovisko otce, který již nadále netrval na bezpodmínečném svěření dcery do své výchovy, neznamená, že by měl cizozemský soud napravovat nesprávný postup soudu českého.
Závěrem bych chtěl podotknout, že všechny tři sledované kauzy mají společné jedno:
Matky nezletilých dětí nejprve uzavřely mezinárodní manželství (vztah), po krátké době se v něm začaly cítit nespokojené a neshody řešily zcela nezodpovědným odchodem od svých partnerů spolu s nezletilými dětmi. Všechny „hrají o čas“ s úmyslem navodit takovou situaci, kdy bude s ohledem na běh času téměř nemožné vytrhnout dítě z prostředí, do něhož bylo uneseno, a používají k tomu všechny možné prostředky, včetně zájmu médií.
Je nesporné, že matky ze všech tří případů mohou v co nejširším rozsahu realizovat svá rodičovská práva, která nejsou nijak omezena. Naprosto stejná práva však mají i otcové dětí a v reportáži nezazněl ani náznak řešení, jak si matky představují v budoucnu uspořádání svých rodinných vztahů tak, aby jejich bývalí partneři mohli tato rodičovská práva realizovat. Role soudů v těchto případech je potom taková, že jejich hlavním úkolem je podle Úmluvy takovou realizaci zajistit, stejně jako ji zajišťují cizozemské soudy ve prospěch českých rodičů.
V duchu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zcela nemožné, aby naše soudy mlčky asistovaly svévolnému jednání českých matek, které se rozhodly řešit své partnerské selhání naprostým odloučením svých dětí od jejich biologických otců, což by vedlo v budoucnu k odsouzení našeho státu k finančnímu zadostiučinění. Předpokládal bych, že veřejnoprávní televize bude diváky informovat o kauzách nejen z pohledu matek nezletilých dětí, ale též objektivně z pohledu jejich otců, českých soudců a soudů.
Děkuji předem za péči, kterou budete vyřízení této stížnosti věnovat.
S ujištěním hluboké úcty
JUDr. Jaromír J i r s a
prezident Soudcovské unie ČR
V Praze 8. října 2007