Slovo soudce
Píši své slovo v horký letní den, v den, který dělá čest měsíci červenci. Marně však hledám odlehčenou prázdninovou náladu. To přesto, že z brněnského rádia Krokodýl letí do éteru výzva, že je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné… Jednak mě totiž ještě bolí záda po nedávném operačním zákroku, ale hlavně mě tíží srdce po zprávě o odchodu vzácného člověka, kolegy, který znamenal pro mnohé z nás klidnou pozitivní sílu, moudrost a jistotu v justičním moři.
Pojďme si prosím více všímat lidí kolem sebe, o to více těch, kteří vypadají silní a vyrovnaní jako sama skála. Pojďme si všímat více i sami sebe. Nebojme se svěřit blízkým, přátelům, kolegům se svými strachy a obavami. Je totiž naprosto důležité, abychom byli šťastní…
Moc soudní. Jedna ze tří složek moci ve státě. Systém rozdělení moci, který plní své poslání jen pokud jednotlivé složky moci řádně fungují, vzájemně se vyvažují a kontrolují. Systém teorie dělby moci je osvědčen léty, geniálně vystavěn, ale ve světle posledních událostí se zdá, že se někdy zapomíná, jak důležitý je řádný výkon soudnictví pro stabilitu celého systému.
Česká justice si vede dobře, o čemž svědčí nejen výroční statistické zprávy vydávané Ministerstvem spravedlnosti ČR za poslední roky, ale i její evropské srovnání. Délka soudních řízení je velmi dobrá, důvěra veřejnosti v nezávislost justice je taktéž vysoká. Přesto píši tyto řádky jen pár dní před celostátní stávkou soudních pracovníků a jen pár měsíců poté, co podstatná část soudů byla postavena do role dlužníků, když nebyla schopna uhradit náklady státem ustanovených obhájců, a to ne vlastní vinou.
Pokud jsem měl někdy v minulosti možnost psát touto dobou příspěvek, nazývaný léta slovem soudce, pohříchu jsem své řádky odlehčil psaním o golfovém turnaji, který jsme s kolegy pod názvem Justice open hrávali v květnových dnech. Ne že bychom tuto tradici letos opustili, hrajeme v půli května v Dolní Dobrouči (Ústí nad Orlicí), ale je na místě, abych pro tentokrát svoji tradici opustil.
A přiměla mne k tomu situace ohledně odměňování administrativního personálu soudů. To je téma, které rezonuje českou justicí aktuálně více, než cokoli jiného. Zhruba před rokem zazněly z úst čelních představitelů justice jisté přísliby, které si, nejen naše kolegyně z administrativy, vyložily až přehnaně optimisticky. Druhá polovina roku pak přinesla velké vystřízlivění, které většinu optimismu zchladilo. Že ale na počátku nebylo stran navyšování platů všem vše zřejmé bylo patrné i z toho, když jsem dostal dotaz od České justice, zda jsem těch 1500 korun dal administrativě do odměn, nebo do tarifů.
Vážení přátelé,
pro většinu z vás, jak doufám, byly právě končící Velikonoce alespoň trochu veselé, přestože atmosféra ve společnosti obecně příliš veselá není. Kolega Punčochář se minulý měsíc zamýšlel nad umělou inteligencí a jejím vlivem na naši činnost. Já se pokusím tak trochu navázat, ale posunu se ke komunikaci současnější a obyčejnější.
Ačkoli se nepovažuji za urputného tradicionalistu, ani za nadšeného příznivce všech změn, čím dál více mám pocit, že nás moderní komunikační nástroje de facto oddělují. Na jednu stranu je skvělé, že se mohu snadno a rychle spojit s kýmkoli na druhé straně zeměkoule, na druhou stranu ale velmi často vídám rodiny, skupiny přátel apod., které jsou sice spolu na tomtéž místě, ale namísto společného hovoru mají v ruce či na ruce zařízení, jehož prostřednictvím jednotlivě komunikují nejspíše s někým jiným. Chápu, že je příjemnější číst/sdílet/diskutovat s někým, kdo je mi názorově/věkově/společensky bližší, než přizpůsobovat hovor tomu, s kým právě sedím u stolu. Jestliže se ale dlouhodobě uzavíráme do bublin a sítí obdobně prožívajících/smýšlejících osob, s nimiž se navzájem ujišťujeme o správnosti a důležitosti našich názorů a činů, ztrácíme schopnost poslouchat, vnímat a především respektovat názory a postoje někoho jiného. A to zcela pomíjím otázku, zda na dálku komunikující osoba skutečně existuje a je tím, za koho se vydává. Tak ale do značné míry odpadá korektiv a vliv vznikající přirozeně tím, že náš postoj musí v danou chvíli obstát v bezprostřední komunikaci s osobami, které nemůžeme prostě vymazat z adresáře, ale musíme s nimi svůj život sdílet. Toto je dle mého názoru jednou z příčin konfliktní společenské diskuse, která se naplno projevila výhrůžkami soudcům Ústavního soudu po vyhlášení plenárního důchodového nálezu. Náladu odpovídající sloganu - kdo s námi nesouhlasí, je náš nepřítel - určitě přiživují i mnohá média, ale nechuť naslouchat argumentům oponentů je bohužel téměř všudypřítomná. Ti z nás, kteří rozhodují v senátech, jistě ví lépe než já, jak přínosná, ale i devastující může taková diskuse být v závislosti na tom, zda je vedena se vzájemným respektem či ve snaze za každou cenu prosadit svůj názor.
Vážené kolegyně a kolegové. Kouzlo sci-fi, mimo cestování v čase, prostoru a fantazii, spočívá i v tom, že se zde objevují myšlenky, které se dříve či později stanou skutečností. Můj táta byl vášnivý čtenář sci-fi, a tak jsem se díky němu v dobách, kdy ještě četba papírových knih měla stejný lesk, jako mají dnes telefonní displeje, prokousal nejen klasickou „velkou trojkou“ Isaaca Asimova (definoval tři robotické zákony), Arthura C. Clarka (mimo jiné vynálezce geostacionární telekomunikační družice) a Roberta A. Heinleina.
Poslední měsíce je velká pozornost věnována AI [1] a v té souvislosti se mi vybavila apokalyptická povídka třetího jmenovaného A. C. Clarka z roku 1965 „…a ozve se Frankenstein“, ve které počet telefonních přístrojů po spojení s družicemi překročil počet neuronů v mozku[2] a stal se soběstačným systémem s osobností, která se ujala vlády na zemi. Povídka končí větou „Pro druh homo sapiens už telefonní zvonek odezněl.“ Ostatně podobný námět obsahuje i povídka „Přítel“ polského spisovatele Stanisława Lema, kde se člověk snaží spojit s umělou inteligencí, která hodlá pohltit planetu i vesmír.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
jistě jste zaznamenali bouřlivé debaty na sociálních sítích a v médiích nad rozsudkem Krajského soudu v Brně jako odvolacího trestního soudu ve věci zločinu znásilnění, v němž krajský soud změnil výrok o trestu a uložil „podmínku“ (sp. zn. 9 To 366/2023). Necítím se být kompetentní k tomu, abych se zde vyjadřoval k otázkám trestní politiky a ukládání trestů v této věci a věcech podobných. Chci zde jen využít této „mediální události“ k tomu, abych se s vámi podělil o svůj názor na komunikaci soudců s médii. Píšu zde nejen z pozice soudce, ale i jako bývalý novinář. Moje novinářská zkušenost sice pochází z minulého století (pracoval jsem v devadesátých letech mj. jako redaktor deníku Právo), ale myslím, že principy práce médií se zásadně nezměnily.
Vážené kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že je můj příspěvek zařazen na měsíc leden, tak samozřejmě ihned v jeho úvodu vám všem přeji do nového roku 2024 především hodně zdraví, osobní i pracovní spokojenosti, zkrátka vše dobré. Při ohlédnutí za předchozím rokem rozhodně nejsou taková slova pouhým prázdným konstatováním, která každý rok opakujeme, ale naopak mají zcela konkrétní a velice silný obsah. Stále probíhající válečný konflikt na Ukrajině, nově vzniklý na území Izraele a pásmu Gazy a k tomu v naší bezprostřední blízkosti nastalá tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě teď se tomu dá jen těžko uvěřit a jen obtížně se k tomu hledají nějaká slova. Stále slyším zvuk sirén, když jsem byl v kanceláři a i v ten osudný čtvrtek jsem přemýšlel nad tím, co vlastně do úvodního slova soudce v roce 2024 napsat. V obraze těchto tragických událostí si pak člověk zákonitě musí položit otázku, co mu vlastně chybí?
Vážené kolegyně a kolegové,
přijměte, prosím, několik slov k měsíci prosinec a adventnímu času.
Měsíc prosinec je posledním měsícem roku, a tedy symbolem něčeho končícího, advent je pak počátkem roku liturgického, symbolem očekávání příchodu Spasitele, ale také ve své první polovině symbolem očekávání druhého příchodu Krista a Posledního soudu.
Prosinec - počátek zimy, měsíc krátkých dní a dlouhých temných nocí. Z těch temnot se však zároveň rodí naděje na nové doby, nové Slunce, nový život. Tuto naději má měsíc prosinec i ve svém českém jméně, které pochází ze staroslovanského „prosinati“ prosvítat, rozjasňovat.
Vážení přátelé,
jelikož se listopadové číslo našeho stavovského časopisu věnuje převážně průběhu a závěrům letošního výročního shromáždění Soudcovské unie, budu se jej i já držet. Jako takový malý předkrm před hutnými sousty debat nad našimi platy a způsoby komunikace dovnitř i navenek si dovolím s Vámi sdílet své postřehy z té části diskuse jedné z pracovních skupin, která se do závěrů shromáždění promítla jen minimálně. Protože nás paní šéfredaktorka informovala o tom, že počínaje lednem příštího roku bude časopis Soudce distribuován prostřednictvím webového ASPI, k němuž budou mít všichni soudci automaticky přístup namísto dosavadního ASPI vázaného na pracovní počítač, byla diskuse o budoucnosti časopisu odložena a téma ponecháno ke sledování nově zvolené republikové radě. Ta by měla po nějaké době vyhodnotit, zda a jak se vyvinula čtenost časopisu. Toť onen stručný závěr. Diskuse tomu předcházející však přinesla mnoho různorodých názorů, o nichž by podle mě bylo dobré v rámci co nejširšího
Milé kolegyně, vážení kolegové,
až se mi tomu nechce věřit, ale sloužím na Ústavním soudu už desátý, a tedy poslední rok svého mandátu. Za tu dobu jsem měl možnost poznat naši justici z jiného úhlu a snad si mohu dovolit malé zamyšlení.
Začnu pozitivně. Nemáme se zač stydět. Tedy v naprosté většině případů. Úspěšnost stěžovatelů u Ústavního soudu je kolem 4%. U Evropského soudu pro lidská práva dokonce jen 1% (proti České republice). Taková čísla svědčí o tom, že práva jdou a mluvíme-li o excesech, máme tím na mysli opravdu jen excesy. Nicméně vždy je co zlepšovat. Já osobně vidím tři „základní skupiny“ důvodů pro zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem.