Slovo soudce


Vážené kolegyně a kolegové, zdravím Vás v měsíci květnu, který je dle gregoriánského kalendáře pátým měsícem v roce. Český název květen vytvořil filolog a překladatel Josef Jungmann v roce 1805, při překladu románu Atala aneb Láska dwau diwochů na paušti od francouzského spisovatele Chateaubrianda. V češtině se do té doby používal název máj, který jako jediné označení ze všech měsíců v roce nemělo slovanský původ. V mnoha evropských jazycích je název měsíce odvozen od latinského Maius (anglicky May, německy Mai, slovensky Máj), dle římské bohyně Maia, manželky Vulcana, boha ohně a kovářství. První den v měsíci římští kněží obětovali této bohyni březí prasnici, která byla v období antiky obětním zvířetem spojeným s plodností. Květen je měsícem lásky a zamilovaných. O prvním máji jako času lásky psal v roce 1836 český básník Karel Hynek Mácha (m. j. advokátní koncipient) v básni Máj.




Milí kolegové, v roce 2019 jsem se s vámi ve „Slovu soudce“ podělila o některé myšlenky, které mě napadly v souvislosti s novou občanskoprávní úpravou. Pravda, dnes již není až tak přesné nazývat ji novou, neboť jde o kodex z roku 2012, účinný od roku 2014. Z hlediska jeho aplikace a výkladu však o nové dílko stále jde, protože nadále vyvstává mnoho dosud neřešených otázek a judikaturu ohledně většiny z nich nelze do současné doby považovat za ustálenou. Pro sebe jsem si vyřešila „rohlíkovou anabázi“, nad níž jsem se zamýšlela v únoru 2019. Dospěla jsem k závěru, že i strouhanka je někdy potřebným „meziproduktem“ (to slovo se mi moc líbí, vypůjčila jsem si ho ze z. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) a trocha hladovění občas neuškodí. Proč se kvůli rohlíkům zabývat složitou právní úpravou odpovědnosti za vady, případně řešit odpovědnost za poskytnutí odborné rady. Nedávno mě však zaujal právní problém z mého blízkého okolí, při němž došlo ke konfrontaci staré a nové občanskoprávní úpravy a o ten bych se s vámi, pro pobavení v těchto obtížných covidových časech, ráda podělila.




Když jsme s kolegou probrali aktuální události minulých dnů, počínaje účastí na fotbalovém utkání přes zádrhele v očkování, výroky ministryně spravedlnosti a nákupem testovacích sad konče, hluboce jsem se zamyslela, jakému ožehavému aktuálnímu tématu se mám věnovat ve svém Slovu soudce na březen. Nebo snad se zaměřit na dlouhodobé, zásadní, základní a palčivé problémy justice a věnovat se některému odbornému tématu? Je toho přece tolik, co čeká na řešení, vylepšení, prodiskutování. Chtěla jsem po kolegovi radu. A on mi řekl: „Napiš něco pozitivního". No, to se lehko řekne! Všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí... To se dobře říká, hlavně když se to zlé neděje zrovna přímo nám. Ale je opravdu potřeba se podívat, zda nám to zlé v jiném směru něco nepřineslo, v něčem nás neobohatilo, jaké cesty otevřelo, jaká poznání nám poskytlo a k čemu nás povzbudilo a inspirovalo. Samozřejmě, že strach, vztek, beznaděj a smutek jsou velmi silné emoce a velmi snadno vedou k rezignaci nebo odporu. O těch mluvit nechci, toho jsou plná média. Chtěla jsem se zaměřit na to, jestli opravdu nevylovíme pár malých jiskřiček, které se nám budou i pro následující období hodit.




Zdá se, že vše již bylo řečeno a napsáno, ale přesto mi dovolte pár slov. Do Soudcovské unie jsem vstoupila krátce po jmenování a vysvětlení kolegů, že soudce (rozuměj v tomto textu i soudkyně) nikdo (dostatečně) nezastupuje a nebrání. Od roku 2009 jsem byla průběžně svědkem toho, co bych nazvala zajímavým a pozoruhodným fenoménem. Soudcovská unie je dobrovolný spolek, kterému fandí přispěním činnostmi i financemi daleko víc soudců, než je aktuálně členů. Na rozdíl od různých neziskových spolků má Soudcovská unie pouhé dvě zaměstnankyně, které mají zcela nezastupitelné poslání. Celý organismus pak funguje díky obětavé činnosti celé řady soudců. Je tu synergie, která nemá obdoby. Zákon žádnou profesní komoru soudců neustavil a ani se o ní moc nikdy neuvažovalo. Zvláštností České republiky nejen v Evropě je (spolu s Rakouskem a Německem, se kterými nejsme na 100 % srovnatelní), že nemá žádný sjednocující orgán soudní moci, žádnou nejvyšší soudcovskou radu. Přesto Soudcovská unie žije více než 30 let, rozvíjí se, má důvěru a sílu jako žádný jiný dobrovolný spolek, soudci i nesoudci se o ni velmi zajímají.




I když se jedná o příspěvek na měsíc leden 2021, vzniká samozřejmě koncem prosince 2020, tedy v roce, který budeme jisto jistě hodnotit jako dobu, která nám připravila, a bohužel stále ještě připravuje, naprosto nevídané a jen obtížně představitelné situace, které nutně měly svůj dopad i na fungování justičního systému. Od jarního odročování téměř všech jednání až po projednávání věcí formou videokonferencí, a to v míře do té doby nevyužité. Zrádný virus samozřejmě postihl i pracovníky v justici, což opět vneslo do fungování soudů nemalé problémy, s nimiž se mnohde potýkají dodnes. Nicméně jsem přesvědčen, že i v této nelehké době soudy svoje poslání splnily a průchod právům tak byl zachován. Proto si ihned v úvodu dovolím vyslovit poděkování nejen všem soudcům, ale také veškerému odbornému a pomocnému personálu, za zvládnutí pracovních úkolů, které před ně tato doba postavila.




Opuštění konceptu jedince jako nedůležité části velkého celku, který se v našem geografickém prostoru ukázal být ve světle dvou světových válek a 40 let budování utopie zvané komunismus neudržitelný, vedlo k přiklonění se k opačnému extrému v podobě vyzdvižení jedince na piedestal – jako někoho, kdo je nadán všemi možnými právy podle jejich katalogu. Ale zjevně se pozapomnělo na to, že těmto právům musí odpovídat i závazky a povinnosti. Ono ani není divu. V době, kdy koncept univerzálních lidských práv vznikal, si totiž každý byl vědom svých závazků. Dnes jsou ale výsledkem takového přístupu práva bez povinností, moc bez odpovědnosti, elity bez přirozené autority, životy bez duchovního přesahu, komunity bez vnitřního života. Sloužit něčemu většímu, jedince přesahujícího, jeví se být něčím podivným a proto nerespektovaným. Odklon od tvrdých dat, argumentů a diskuse, která jedině dovoluje řešení věci a posun sebe sama je zjevný.




V souvislosti s přirozenou neustálou generační obměnou soudcovského stavu a též s připravovanou novelou zákona o soudech a soudcích se stále častěji zamýšlím nad současným způsobem výběru nových soudců. Možná i proto, že jsem v nedávné době dosáhl 35 let soudcovské praxe, bilancuji nad tím, jak to bylo za nás v jednotném systému justičních čekatelů, a jak je to nyní, a tiše pozoruji, čemu všemu jsou v současné době skuteční zájemci o soudcovskou funkci podrobeni. Nerad bych snižoval důležitost výběru osoby soudce a tím zlehčoval náročnost soudcovské profese jak po stránce odborné, tak s ohledem na nároky, které jsou kladeny na osobnost soudce. Proto jsem svou úvahu vedl tím, jaký by soudce vlastně měl spolu se splněním zákonem stanovených předpokladů být, a jak se tyto požadavky při výběru soudců v praxi ve většině soudních krajů ověřují.




Panují srpnová vedra, proto si při psaní Slova soudce dovolím být osobní, anekdotický, nesoustavný a nevázaný. Nedávno jsem našel ve svém soukromém neúředním počítači jakýsi soupis pokynů a předsevzetí, který jsem vytvořil předtím, než se ze mne stal "soudce na dobu určitou", tedy soudce Ústavního soudu. Snad laskavé čtenáře pobaví tento přehled vzájemně si odporujících a asi i naivních pouček, které jsem si před šesti lety dal.




Vzhledem k situaci, v níž jsme se ocitli na jaře letošního roku, se řada aktivit musela přesunout do virtuálního prostoru. On-line se tak poslední červnový pátek uskutečnil i webinář na téma role soudcovských asociací pořádaný Evropskou organizací soudců a státních zástupců za demokracii a svobodu (MEDEL), v níž Soudcovskou unii zastupuji. Hlavní příspěvky přednesla prezidentka Evropské asociace správních soudců rakouská soudkyně Edith Zeller, nizozemská soudkyně a prezidentka nadace Judges for Judges Tamara Trotman a Nello Rossi bývalý prezident italské soudcovské asociace Magistratura Democratica a generální sekretář Associazione Nazionale Magistrati-ANM, zastřešující organizace reprezentující téměř 90% italských soudců a státních zástupců. Nello Rossi popisoval extrémně těžkou situaci, v níž se aktuálně ocitlo soudnictví a soudcovské asociace v Itálii v souvislosti se selháním některých představitelů italské Nejvyšší rady soudnictví dávané v minulosti za vzor fungující soudcovské samosprávy. Skandál, který vypukl v loňském roce, se týkal zákulisních vyjednávání o obsazování čelních postů v rámci italské prokuratury. Před italskými soudci tak bude stát nelehký úkol znovu získat důvěru veřejnosti.




Již v říjnu bude sněm Soudcovské unie, který bude sněmem volebním. Tím skončí moje působení v Republikové radě Soudcovské unie. Tak si dovolím své osobní bilancování. V radě jsem působila šest let, které uběhly jako voda. Může se jevit, že se za tu dobu Soudcovská unie nezměnila. Je to ale pouhý klam navozený tím, že navenek vše vypadá beze změn. Kancelář unie je stále na stejném místě, její zaměstnankyně jako by nestárly a každoročně se odehrává celorepublikový sněm dle stejného scénáře. Snad jediná změna, kterou všichni členové určitě postřehli, je navýšení členských příspěvků. V důsledku ale ani to není změna, protože nejen ony se zvedly. Narostla inflace i platy. Přesto je to jiný spolek než před šesti lety. Stala se z ní sebevědomější organizace, která vyjadřuje své názory a je o ní více slyšet ve veřejném prostoru. Nezapříčinila to však sama. Změnila se celá společnost. Sdělovací prostředky o dění v justici publikují i něco jiného než pouhé senzační zprávy o odsouzení hanebného zločince, či humorné historky z jednacích síní. Narůstá počet médií, a to jak klasických, tak tzv. nových. Téměř každý z nás už je zvyklý alespoň jednou týdně navštívit webové stránky České justice. Právu a justici se pravidelně věnují Lidové noviny, Hospodářské noviny a další periodika.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011