Slovo soudce


Téma platů administrativního aparátu soudů zní v této době napříč celou justicí i mimo ni a nezůstalo stranou pozornosti ani na 32. Shromáždění delegátů Soudcovské unie ČR konaného v měsíci říjnu v Táboře. Zde bylo mimo jiné konstatováno, že platové ohodnocení odborného a administrativního aparátu soudů je nedostatečné a zazněl jednomyslný požadavek, aby došlo k úplnému platovému zrovnoprávnění nesoudcovských pracovníků justice s ostatními zaměstnanci veřejné správy. Považuji za důležité zdůraznit, že byl vysloven požadavek „pouhého“ vyrovnání platového ohodnocení pracovníků justice s ostatními platy ve veřejné správě. Justice nemá žádné přehnané nároky, netvrdí, že práce v justici by měla být ohodnocena lépe, než ve veřejné správě, i když by si to nepochybně zasloužila pro svoji významnost a jedinečnost. Žádá pouze vyrovnání platů a to především proto, že přestává být konkurenceschopná na trhu práce a dlouhodobě se nedaří obsazovat pracovní místa schopnými lidmi. Lidmi, kteří budou odborně na výši, v justici zakotví a stanou se vůči ní loajální.




Nezávislost justice je vždy aktuální téma, po celém světě. Česká republika se naštěstí podobá například Rakousku, kde vládne přes kultivovanou diskusi poklidná atmosféra v justici i ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti. Ani v jedné ze jmenovaných zemí soudci nejsou trestně stíhaní a věznění pro porušení svobody slova (prezident rozpuštěné soudcovské asociace v Turecku Murat Arslan byl v roce 2016 vzat do vazby a poté odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let), perzekvovaní pro boj za nezávislost justice (jako v Polsku), ani nemusí opouštět svou vlast za odsouzení mocných lidí a politiků (jako v Guatemale); všechny tři zmíněné případy budou zmiňovány na setkání Mezinárodní asociace soudů v Tel Avivu v září 2022.[1] Organizace spojených národů přijala dne 6. 9. 1985 v Miláně Základní zásady nezávislosti soudní moci.[2] K výročí jejich přijetí pan Igreja Matos, prezident Mezinárodní asociace soudců, řekl, že uprostřed útoků na soudcovskou nezávislost, které činí vlády některých členských států EU, nabývají opět tyto principy na významu. Soudcovská nezávislost stojí v centru pozornosti Evropského parlamentu i Evropské komise. V současné době je demokracie na ústupu. Tento trend ještě posílila pandemie covid-19.




Žijeme nyní v podivné, nikoliv v obdivuhodné době, v době, kdy dochází k mnoha společenským proměnám, otřesům našich civilizačních hodnot. V posledních měsících se sice nad mnoha věcmi s radostí podivuji, pozoruji, že se obracíme k elementárním společenským hodnotám, humanitě, solidaritě. V naší rodině, u blízkých a přátel také vnímám, že mnohem více oceňují životní harmonii, rodinné souznění, sepětí s přírodou, prostě hloubku života. Avšak bohužel před několika měsíci se rozpoutal blízko našich domovů válečný konflikt na Ukrajině, což mne skutečně trápí. Do České republiky přišli desetitisíce uprchlíků, hledající u nás bezpečí a ochranu. Mnoho z nás se zapojilo do aktivní anebo finanční podpory těchto lidí v nesnázích. Tedy i v této sféře se projevila prospěšnost naší unie, byť to rozhodně není naše základní aktivita. Děkuji všem, kteří pomohli jakýmkoliv způsobem. Nepochybně je vše propojeno a vzájemně spolu souvisí a ovlivňuje se. Mnohokrát soudci řeší lidské osudy a problémy, svými rozhodnutími se silně dotýkají života jiných, často je zcela změní, ale i toto je naše poslání, společenský úkol soudní moci. Možná v každodennosti naší profese nedohlédneme rozsah dopadů našich rozhodnutí, ale rozhodně je často významný a společensky zřetelný. Také aktivita členů unie je možná nepostřehnutelná na první pohled, ale při podrobnějším náhledu a hlubším zamyšlení je zřejmé, že se dotýká mnoha, nám třeba neznámých lidí.




Líné nedělní odpoledne, vzduch je nasáklý bouřkou visící za Ještědem, ideální chvíle napsat slíbené slovo. Letní červencové slovo soudce do časopisu Soudce. Tedy časopisu… do jeho elektronické podoby, kterou prý ale skoro nikdo nečte. Ono taky konkurovat uzavřeným elektronickým periodikem všem těm rychle a veřejně dostupným sociálním sítím, médiím a podcastům je opravdu úkol přetěžký, spíše však nemožný. Možná, kdyby byla naše unie nepřístupným elitním klubem, bylo by fajn mít tajný měsíčník a sdělovat si v něm navzájem moudrosti zasvěcených. To ale přeci nejsme. Unii podle mě sluší otevřenost, stejně jako celé justici. Jestliže nám ve vydávání materiálně nákladného časopisu brání nedostatek finančních prostředků, co se raději více zaměřit na příspěvky na sociálních platformách a jednou za rok si udělat radost krásnou tištěnou ročenkou. Zpět ale k letnímu času, pro který slovo píši. K němu se hodí spíše nějaké pohodové téma. I když nemáme, a asi nikdy mít nebudeme, soudní prázdniny, je někdy potřebné trochu zvolnit a odpočinout si. Vyhořelý soudce je často horší než vyhořelá stodola. Vyhnu se tedy vážným otázkám současnosti, jako jsou například zmrazené platy, a raději uvedu typ na skvělou zmrzlinu. Prý tu nejlepší na světě si můžete dát na Piazza della Cisterna v toskánském městečku San Gimignano. Zkusil jsem a určitě se tam někdy vrátím, i když spíše kvůli nádherné architektuře a vínu. Á propós víno - pro horký letní den doporučuji nenáročné ale svěží Vernaccio di San Gimignano, které bylo podle starých Římanů vínem bohů. Skvělou zmrzlinu ale najdete i v Bayerově ulici v Brně, kousek od budovy Nejvyššího soudu.




Můj příspěvek je zařazen do období, kdy nám začínají letní měsíce, spojené povětšinou s obdobím dovolených či výletů, zkrátka s obdobím pohody a jistě i zaslouženého odpočinku. Snad ani ve zlém snu jsem si nedokázal představit, že poté, co jsem psal minulý příspěvek, kde jsem se zamýšlel nad velice těžkým obdobím, které nejenom nám jako justici, ale celé společnosti přinesla pandemie koronaviru COVID-19, tak namísto zklidnění celé situace, došlo k válečnému konfliktu, který probíhá nedaleko od nás, pro mě jako pamětníka společného státu se Slováky, prakticky na hranicích. Velký pohyb osob, převážně nechtěný, jakož i nálada ve společnosti nás ovšem nepochybně v blízké době mohou postavit do situací dříve neznámých. Situací týkajících se jak možných konfliktů mezi migranty, tak i vně jejich komunity, stejně jako řešení jejich případných požadavků vůči našemu státu, případně i konflikty vycházející z nespokojené části společnosti, která není vždy tolerantní a může projevovat výrazný nesouhlas s přítomností osob prchajících před válečným konfliktem, případně schvalovat či přímo podněcovat nenávist vůči těmto osobám. Je již známo, že se také objevují projevy některých osob, které nejenom, že schvalují válečné operace na Ukrajině či je dokonce aktivně podporují, ale také se na nich aktivně účastní.




Vážení a milí, měsíc květen nabízí tradičně několik pevných bodů v kalendáři, nad nimiž se lze každoročně zamyslet nad životem, vesmírem a vůbec (v podrobnostech viz stejnojmenná kniha, resp. jeden z dílů slavné knižní série z pera Douglase Adamse, která přináší všechny odpovědi na základní otázky života, vesmíru a vůbec). Kalendář mi tedy dnes poslouží dobře jako jeden velký oslí můstek k těkání nad současným děním a nespojitelnými tématy. Květen každoročně začíná prvním májem – oficiálně v kalendáři nazývaným Svátkem práce. Ten ovšem letos k všeobecné neradosti vyšel na neděli, čímž oslavychtivým zaměstnancům znemožnil strávit pracovní den oslavami a odpočinkuchtivé naopak nutil k jarním pracím o víkendu, když už to tak blbě vyšlo. Celá léta od jinošství přitom přemýšlím, proč tak exkluzivní den, jako je první máj, k němuž nám Karel Hynek Mácha zanechal tak epochální báseň, má být spojen zrovna s oslavou práce a nikoliv lásky. Přitom si nemohu nevzpomenout na repliku z muzikálu Noc na Karlštejně (zrovna v neděli zas běžel na ČT a letos jsem u něj slzel již poněkolikáté), když císař Karel tak hezky pravil: „Nechť ženy žijí, milují a třeba i trochu vládnou po boku mužů na Karlštejně, stejně by v osvícených dobách příštích nikdo nevěřil, že za doby panování otce vlasti, blahé paměti, existoval zákon, který to zakazoval.“




Bohužel i nadále platí úvodní slova kolegy Tomáše Novosada z minulého měsíce, že je v této době těžké přemýšlet či psát o čemkoli a nemyslet přitom na dění na Ukrajině. Mezinárodní právo obecně a uprchlické právo zvláště mě dlouhodobě zajímá i proto, že jsem jako azylový úředník profesně začínal. Nikdy bych ale nečekal takto blízké a bezprostřední setkání s drsnou realitou ignorování prvního z nich ruským agresorem a rozsahem, v němž se nyní musí použít druhé. Přesto se pokusím o několik pozitivních poznámek k nejen justičním tématům. Rozvolňování protiepidemických opatření mi po opravdu dlouhé době umožnila zúčastnit se semináře Justiční akademie v Kroměříži, a to právě na téma cizinecké a azylové, jehož aktuálnost se projevila v těch nejsmutnějších souvislostech. Protože pochvalných slov zaznívá obecně málo, vůči justici pak ještě méně, musím na tomto místě opravdu ocenit úroveň české Justiční akademie.




Je těžké vymyslet v těchto dnech nějaký duchaplný nebo alespoň smysluplný příspěvek do diskuse a vyhnout se při tom myšlenkám na válku v Ukrajině. Mimochodem – jak jsem teď slyšel, i ta předložka „v“ má svůj zvláštní politický obsah, neboť lépe než obvyklé „na“ vystihuje, že Ukrajina je samostatný, nezávislý státní útvar. Každé jiné téma mi dnes připadá banální. Je mi nepatřičné psát o našich platech a o připravovaných žalobách na republiku (ty by zrovna teď myslím měly počkat), o tom, zda by měla být zrušena věková hranice výkonu soudcovské funkce (doufám, že k tomu nedojde), o výroku ministra, že soudci vždy mysleli jen na své platy a za příjmy soudní administrativy se nebrali (není to pravda a snad nám pan ministr sám předvede, jak zvýšení příjmů pracovníků na soudech konečně prosadí). To všechno bledne vedle neuvěřitelné agrese na jedné straně a statečné obrany života a svobody na straně druhé, které v podobě boje Davida s Goliášem sledujeme ne tak daleko za našimi hranicemi. Každý ví, už jen s ohledem na průběh celého minulého století, že se ta válka bezprostředně týká také nás, naší svobody a údělu.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, s příchodem nového roku mně ukápla pomyslná slza z oka. Ne snad proto, že bych litovala, že rok 2021 skončil, nebo naopak, že pandemie covidu, která nás už dva roky svírá, stále nekončí, nebo dokonce že politici (pokolikáté již) zcela populisticky zasahují do našich platů. Ten důvod je zcela prozaický a pro někoho i zřejmě nepochopitelný. Jde o to, že od ledna tohoto roku má vycházet časopis SOUDCE pouze v elektronické podobě. Myslete si o mně, že jsem třeba zpátečník, staromilec či knihomol, ale já zkrátka papírovou podobu knih, časopisů i novin miluji. Papír u mě boduje. Vždy jsem se v minulých letech těšila na to, až náš časopis chytnu do ruky a ucítím jeho papírové stránky, až si jím jen tak zalistuji a zavětřím vůni čerstvého tisku. A nejde jen o pocitové důvody, proč vždy dávám přednost papíru před elektronickou podobou. Časopis v papírové podobě se vám například nikdy nevybije, nerozbije a nestudí do rukou. Můžu si ho uložit do knihovny a po určitém období nechat svázat do pěkné vazby. Vlastnictví takového svazku, teď už knihy, považuji za něco víc než vlastnictví nějakého elektronického souboru.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych v úvodu Vám všem, členům Soudcovské unie, ale i dalším čtenářům, popřála vše nejlepší v novém roce 2022 a především hodně zdraví a pohody v soukromém i pracovním životě. Je to již téměř dva roky, co celou společnost zasáhla nepříjemné onemocnění covid 19. Ani justici se nevyhnuly nemalé obtíže zejména v personální oblasti, způsobené přímo či nepřímo touto nemocí. Vypořádat jsme se museli s častým odročováním jednání, novými způsoby práce, video - konferencí počínaje, prací z domova konče. Zásah jednotlivých osob i systému to byl nemalý. Justice se s tím však i přes všechny potíže, jako např. chybějící ochranné pomůcky na začátku pandemie, nezařazení do prioritních skupin očkování či nedostačující technické vybavení pro práci na dálku, které v mnoha aspektech přetrvává dodnes, dokázala slušně vyrovnat a fungovat.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011