|
Soudcovská unie ve svém prohlášení ze dne 26. 7. 2007 vznesla protest proti mému názoru, že by realizace návrhu JUDr. Marie Benešové, stínové ministryně spravedlnosti ČSSD, aby jednotlivé kauzy přiděloval soudcům předseda soudu, vedl ke korupci v české justici. Soudcovská unie se vyjádřila, že takovýto úsudek je: „…paušalizující a krajně vyhrocené obvinění soudních funkcionářů a soudců“ a že je „..v absolutním rozporu se základními požadavky politické i právní korektnosti, neodůvodněně a nebezpečně ovlivňuje veřejné mínění.“
Je s podivem, nakolik bouřlivou reakci vyvolalo vyslovení mého osobního názoru na systém přidělování věcí soudcům, který není v České republice zaveden, a ani nejsou činěny kroky k jeho zavedení. Tím méně lze v předmětném vyjádření spatřovat obvinění vůči předsedům soudů či jiným soudním funkcionářům.
Listina základních práv a svobod v čl. 38 uvádí: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Základním atributem tohoto ústavního principu i právního státu je zákonem zřízený soud, resp. celá soudní soustava. Takto zřízený soud musí splňovat hlavní požadavky soudní moci, tj. garanci nezávislosti a nestrannosti výkonu.
Ústavní princip zákonného soudce je procesní garancí každého účastníka řízení, která zaručuje, že ze strany státu se nebude jednat o účelové přidělování konkrétní věci, o nerovnoměrné zatěžování soudců a soudů, o možnost libovolného a účelového odnímání věci či o možnost změny složení jednajícího soudu. Tento princip zamezuje vzniku jakýchkoli negativních vlivů, a to jak ze strany moci soudní, tak i ze strany ostatních složek veřejné moci, které jsou způsobilé ohrozit nezávislost a nestrannost průběhu celého soudního procesu a rozhodování a ovlivnit činnost samotného soudce.
Článek 6 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo kdy to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“
Ústavní soud České republiky ve svých nálezech (např. nálezy III. ÚS 232/95, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, I. ÚS 93/99, III. ÚS 182/99, III. ÚS 29/01, III. ÚS 711/01, IV. ÚS 307/03) precizoval výklad obsahu práva na zákonného soudce.
Obecně mohu říci, že právo na zákonného soudce není garantováno, pokud je osoba soudce určována na základě uvážení soudu; tím spíše pak ne, měl-li by ji určovat soudní funkcionář, který může vůči soudcům užít i pracovně právních oprávnění a kárných prostředků. Ústavní soud ve svých nálezech mimo jiné uvedl, že právo na zákonného soudce jako „...ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudců „ad hoc.“[1]
Dále Ústavní soud zdůraznil, že mezi požadavky přidělování soudních sporů k vyřízení jednotlivým soudcům patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení, tj. kdo přesně bude jejich věc vyřizovat.
Tato zásada se promítá do tvorby rozvrhu práce, který se stanoví na kalendářní rok a musí obsahovat jasná pravidla pro přidělování věcí jednotlivým soudcům. Ústavní soud konstatoval, že „kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti , jakož i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení.“[2]
„Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.“[3]
Při svém předmětném rozhovoru jsem si kladl za cíl zdůraznit právě nezbytnost existence a fungování výše uvedených institutů. Když jsem vyslovil pojem „korupce“, měl jsem na mysli především obrovský mediální tlak. Korupce je obecně vnímána jako přijímání úplatku, ale musíme mít na mysli i pravý význam tohoto slova, tedy corrumpere = zeslabování. Čelit takovému tlaku, který bývá směřován na soudce, předsedu soudu, celý soud či justici, aby postupovali určitým způsobem, je za předpokladu existence účinných prostředků zajištění nezávislosti a nestrannosti mnohem jednodušší. Snažil jsem se tedy vyjádřit myšlenku, že pokud bude nápad spisu pojat nezávisle a nebude existovat možnost přidělování spisů jinak než nezávislým způsobem, bude obrana a vůbec samotná prevence proti výše uvedenému tlaku a možnosti mu podlehnout daleko vyšší.
V žádném případě se tedy nejednalo o útok na soudce, ale naopak o snahu zabránit nesmyslnému atakování, kdy by veřejnost snadno mohla spekulovat o důvodech, proč byl daný případ přidělen tomu danému soudci, bez ohledu na skutečné důvody. Čím je transparentnější fakt, že systém funguje nezávisle, tím je méně pravděpodobné, že se budou objevovat úvahy o korupci. Systém tak, jak je nastaven, funguje a zabezpečuje v maximální možné míře princip zákonného soudce.
Podle mého názoru není dán prostor pro zavedení systému přidělování věcí soudců na základě volného uvážení soudních funkcionářů, vyplývá to i z výše uvedeného rozboru. Navrhovaný systém by byl neprůhledný a nesplňoval by limity ústavnosti. Na základě těchto objektivních důvodů a jednoznačných závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu pokládám prohlášení Soudcovské unie za unáhlené. Přiznávám, že je mi líto a jsem trochu zaskočen tím, že si Soudcovská unie vyložila má slova jinak, než byla míněna, neboť – a myslím, že to Soudcovská unie i její čelní představitelé dobře vědí – se považuji za jednoznačného a přesvědčeného zastánce reálné a důkladně chráněné rozhodovací nezávislosti soudnictví a vždy jsem soudní moc před neoprávněnými útoky bránil a čelil jakýmkoli snahám rozhodovací nezávislost soudní moci okleštit. Věřím však, že má reakce na prohlášení Unie uvedené nedorozumění zcela odstranila.
JUDr. Jiří Pospíšil
Ministr spravedlnosti ČR
[1] viz nález I. ÚS 93/99
[2] viz nálezy II. ÚS 182/99, III. ÚS 29/01
[3] nálezy III. ÚS 29/01, IV. ÚS 307/03
|