Diskusní fórum
(skromný pokus o oživení odborné diskuse
na webových stránkách Soudcovské unie ČR a možná i některých soudců)
JUDr. Jaroslav Mádr, OS Jihlava
Již třetím rokem existují na adrese
www.soudci.cz webové stránky Soudcovské unie ČR v nové podobě, tedy včetně interní části obsahující též stránky určené pro diskusi členů. Diskuse byla doposud dosti chudá, s čestnou výjimkou obsáhlé, velmi živé a jsem přesvědčen, že velmi přínosné debaty na téma „televizních žalob“ a do určité míry též diskuse ve věci odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. V poslední době pak tato část stránek zeje téměř prázdnotou. Musím přiznat, že tento fakt je pro mě velkým zklamáním. S ohledem na množství problémů, se kterými se soudci při své práci setkávají, jsem (asi příliš optimisticky) očekával, že se stane vyhledávaným diskusním fórem plným zajímavých myšlenek.
Je otázkou, co je příčinou tohoto stavu. Zjevně jich bude více – přetížení soudců vlastní rozhodovací agendou, jistě ale také u mnohých pohodlnost a neochota formulovat vlastní názory, není-li to nezbytně nutné (u některých možná i neschopnost formulace vlastních názorů, byť by to i nutné bylo).
Z řady různých seminářů, kterých jsem se účastnil, však vím, že je mnoho soudkyň a soudců, kteří jsou schopni a ochotni přemýšlet a se zaujetím diskutovat o problémech našeho soudnictví, o výkladu nejrůznějších právních norem (a že takovýchto možností náš právní řád nabízí!) a pociťují nedostatek možností k vzájemné výměně názorů. Příčina skomírající webové diskuse tedy může spočívat i ve skutečnosti, že řada kolegyň a kolegů o diskusních stránkách stále ani neví či že pociťují určitý ostych z předestření problému, který sami řeší.
Je-li tomu tak, mohla by k oživení diskuse napomoci větší provázanost webových stránek s časopisem Soudce, který v současné době dostávají všichni soudci. V časopise by tak mohl být občas publikován „pilotní“ článek, který by nastínil problém hodný diskuse (pokud možno i s návrhem určitého východiska, bude-li kontroverzní, tím lépe). Současně by bylo v časopise uvedeno, že článek se nachází i v diskusní části webových stránek Soudcovské unie, kde též lze vyjádřit k předmětné problematice svůj názor, že soudci, kteří doposud nejsou členy Soudcovské unie a nemají tak přístup do interní části stránek a přesto se chtějí zapojit do diskuse, tak mají další důvod, proč se stát členem jediné profesní organizace soudců (popřípadě že mohou své příspěvky zaslat e-mailem Kanceláři Soudcovské unie, která příspěvky na diskusní stránky umístí).
Abych nezůstal u akademických úvah, pokusím se myšlenku vyzkoušet v praxi. Připojuji zamyšlení na téma pořizování zvukového záznamu při soudním jednání a současně vyzývám k reakcím na toto téma na webových stránkách. Už jenom proto, že by mne zajímalo, jak se kde k tomuto problému přistupuje. Souhlasné reakce mne samozřejmě potěší, nesouhlasné se mne ale nijak nedotknou. Jediné, co by mi opravdu vadilo, by byla absence reakcí jakýchkoliv.
Milé kolegyně, vážení kolegové, nenechávejte si své myšlenky pro sebe či pro pár účastníků. Občas také pište a publikujte, byť třeba jen na webových stránkách. Obzvlášť pak ti z Vás, kteří nejste spokojeni například se stávající podobou právního řádu, judikaturou nebo čímkoliv jiným v našem soudnictví. Čekáte-li, až to někdo změní, lze předpokládat, že ve vesměs nejspíš čekáte marně. K lepšímu za nás většinou nikdo nic nezmění.
Pořizování zvukových záznamů soudního jednání
Při soudních jednáních dochází stále častěji k situacím, kdy některá z osob přítomných v jednací síni si chce pořídit zvukový záznam jednání. Pořizování takových záznamů bylo v minulosti výslovně upravováno pouze instrukcemi ministerstva spravedlnosti, kterými byl vydáván vnitřní a kancelářský řád pro soudy. Dle přílohy č. 12 instrukce č.1068/93-OOD ve znění do 28.2.1994 příslušelo předsedovi senátu rozhodovat o tom, zda je možno v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy nebo uskutečňovat jejich přenosy. S účinností od 1.3.1995 pak byla instrukce v této části změněna a to tak, že předsedovi senátu nebo samosoudci příslušelo rozhodovat již pouze o tom, zda je možno v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové záznamy nebo uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy z jednací síně (tedy již nikoliv o přípustnosti pořizování zvukových záznamů).
Stejným způsobem pak bylo pořizování záznamů v průběhu soudního jednání upraveno instrukcí č. 1100/98-OOD, která byla účinná v období od 1.4.1998 do 31.1.2001, stejně jako následnou (a doposud platnou) instrukcí č. 505/2001-Org. a to ve znění platném do 31.12.2003.
Od 1.4.2002 pak je tato oblast upravena i zákonem a to ust. § 6 odst. 3 zák.č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, dle kterého lze uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce, zatímco pořizovat zvukové záznamy lze s pouhým vědomím předsedy senátu nebo samosoudce; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. V intencích tohoto zákonného ustanovení pak byl s účinností od 1.1.204 doplněn vnitřní a kancelářský řád.
Zdálo by se (a je tak také všeobecně vykládáno), že touto úpravou je otázka pořizování zvukových záznamů v průběhu soudního jednání zcela vyjasněna a že tedy komukoliv postačí k pořízení zvukového záznamu v průběhu jednání způsobem, který nenarušuje průběh nebo důstojnost jednání, uvědomí-li o pořizování soudce (míněno předsedu senátu či samosoudce). Domnívám se však, že takto jednoduše nelze otázku pořizování zvukových záznamů uzavřít. Mám za to, že výše popsaný právní závěr sice platí, bez dalšího však nikoliv pro každého. Výše zmíněné ust. § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích řeší pouze otázku kdy lze zvukový záznam pořídit, přitom ale neodpovídá na otázku, kdo je oprávněn jej pořídit. Mám za to, že odpověď je třeba hledat v zákonné úpravě ochrany osobnosti.
Hlasový projev fyzické osoby je projevem osobní povahy, který je dle ust.§ 11 o.z. chráněn. Ochrana pak spočívá ve skutečnosti, že pořízení a použití zvukového záznamu týkajícího se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy je možné pouze se svolením této fyzické osoby (§ 12 odst. 1 o.z.). Tohoto svolení pak není třeba tehdy, použijí-li se zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (tzv. zákonná úřední licence dle ust. § 12 odst. 2 o.z.) nebo přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství (tzv. zákonná vědecká, umělecká a zpravodajská licence dle ust. § 12 odst. 3 o.z.).
Zvukovým záznamem pořízeným k účelům úředním na základě zákona je např. záznam zachycující průběh úkonu v trestním řízení pořízený soudem dle ust. § 55a trestního řádu. Za takový záznam již ale podle mého nelze považovat zvukový záznam pořízený účastníkem řízení. Skutečnost, že jde o záznam úředního úkonu, z něj nečiní záznam pořízený k úředním účelům – takový může být pořízen pouze „úřadem“, v uvedeném příkladu tedy soudem.
Připouštím, že podobný výklad může být považován za velmi restriktivní, při výkladu možných omezení práva na ochranu osobnosti je ovšem takto postupováno pravidelně. Nedovedu si představit, že za situace, kdy pořízení zvukového záznamu telefonického hovoru bez souhlasu, byť pro účely dokazování v soudním řízení, bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným1, kdy tedy pořízení zvukového záznamu pro účely dokazování v soudním řízení nebylo považováno za pořízení k účelům úředním na základě zákona (byť osobně nepovažuji toto rozhodnutí za nejšťastnější, neboť přispívá ke z mého pohledu nesprávné formalizaci soudního řízení), by pořízení záznamu jednání třeba i účastníkem řízení mohlo být posuzováno jinak.
Z výše uvedeného pak dovozuji, že bez dalšího, s pouhým vědomím předsedy senátu, může pořizovat zvukový záznam soudního jednání pouze ten, komu k tomu svědčí některá ze zákonných licencí dle ust. § 12 odst. 2, 3 o.z. Protože rozhodně není obvyklé, že by záznam jednání měl být použit pro účely vědecké či umělecké, může být záznam s pouhým vědomím soudce pořizován zejména novináři pro účely zpravodajské. Naproti tomu účastník řízení, jeho právní zástupce či jiná osoba přítomná u v jednací síni může podle mého takový záznam pořizovat pouze se souhlasem těch, jejichž hlasový projev má být zaznamenáván. Bez podobného souhlasu může zaznamenávat pouze hlasový projev svůj, soudce a zřejmě i případného právního zástupce protistrany. V případě soudce přitom vycházím ze závěru, že jeho projev v jednací síni je projevem určeným pro veřejnost, není jej tedy možno považovat za projev osobní povahy. Podobně lze posuzovat i projev právního zástupce – v obou případech je tato skutečnost důsledkem jejich pracovního zařazení. Obdobně však již nelze hodnotit například projev svědka. Ten je sice také při soudním jednání určen pro veřejnost (s ohledem na veřejnost soudního jednání), vesměs však nikoliv v důsledku svobodné vůle svědka veřejně svědčit, nýbrž v důsledku plnění zákon uložené povinnosti podat svědeckou výpověď. Proto se domnívám, že zákonná úprava chránící projevy osobní povahy by měla dopadat i na projev svědka při jeho výslechu a že tedy osoba, které nesvědčí některá ze zákonných licencí, není oprávněna pořizovat záznam výpovědi svědka bez jeho souhlasu.
Soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy). Soudce dbá na dodržování pořádku při jednání, jeho porušení může postihovat uložením pořádkové pokuty (§ 53 o.s.ř.) nebo vykázáním z jednací síně (§ 54 o.s.ř.). Nepochybně tedy soudce nemůže nečinně přihlížet případnému porušování práv v jednací síni. Mám tedy za to, že k pořizuje-li zvukový záznam soudního jednání osoba, které nesvědčí zákonná licence, nemusí k tomuto mít souhlas soudce, ale současně tak nemůže činit bez souhlasu nejméně některých osob, jejichž hlasový projev hodlá zaznamenávat. Situaci, kdy by zvukový záznam byl pořizován bez souhlasu takovýchto osob, je z mého pohledu třeba hodnotit jako narušování pořádku, které může vést k uložení pořádkové pokuty či vykázání z jednací síně.
Pozn.: 1ve věci sp. zn.21 Cdo 1009/99, rozhodnutí publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 39/1999