Soudcovská unie ČR a Česká advokátní komora společně zaslaly v minulých dnech Radě pro rozhlasové a televizní vysílání podnět k zahájení řízení. Text uvádíme v plném znění.
V Praze dne 10. dubna 2006
Věc: Podnět k zahájení řízení ve věci správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů
__________________________________________________________________________
Dne 17. února 2006 televizní stanice ČT 1 odvysílala ve svém zpravodajském pořadu Události od 19:15 hodin reportáž týkající se odposlechů v kauze Berdychova gangu. V průběhu odvysílané relace moderátorka Událostí, zpravodajského pořadu České televize, Iveta Toušlová sdělila, že „Tři vysocí představitelé české justice byli před dvěma lety v kontaktu s členem Berdychova gangu Vladislavem Větrovcem. Dokládají to odposlechy telefonních rozhovorů, které získal náš reportér Jiří Hynek.“. Redaktor Událostí, zpravodajského pořadu České televize, Jiří Hynek pak v reportáži mimo jiné sdělil, že „odposlechy dokládají, že Sovák pro sebe i pro Větrovce domlouval kontakty v justici“, dále uvedl, že „Sovák podle odposlechů hovoří s Větrovcem o tom, že je schopen domluvit např. schůzku s předsedou městského soudu“. Součástí reportáže byl zvukový záznam pořízený při odposlouchávání telefonních hovorů mezi Vladislavem Větrovcem a Zdeňkem Sovákem. Z tohoto záznamu byla v relaci např. uveřejněna tato část: „Zatím je to v optimální podobě, volal mi pan předseda městského soudu, který říkal, že se velice těší na naši dnešní schůzku“ nebo telefonát sekretářky, která četla vzkaz od Milana Kindla, bývalého děkana PF v Plzni: „Úplně náhodou jsem potkal pana ministra Čermáka, kupodivu na Zdeňkovu věc nahlíží docela mírně. Proto bych ve vztahu k ministerstvu nic nepodnikal“.
Téhož dne televizní stanice Česká televize odvysílala pořad Události, komentáře, jehož součástí byly rovněž výše uvedené informace. Tyto informace poté převzaly např. dne 18. února 2006 Lidové noviny, které na své úvodní straně uveřejnily článek „Člen Berkova gangu se radil s poradci Hradu“. V článku bylo výslovně uvedeno, že „Z policejních odposlechů vyplývá, že externí poradci prezidenta Klause předseda městského soudu Jan Sváček, prominentní advokát Karel Muzikář a bývalý děkan plzeňské právnické fakulty Milan Kindl byli před dvěma lety v kontaktu s jedním z členů Berkovy skupiny, Vladislavem Větrovcem. … O kauze včera informovala Česká televize a odvysílala záznamy policejních odposlechů, které popsané kontakty dokazují.“
Podle § 4 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání správním úřadem, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy. Přičemž v rámci vymezení působnosti Rady tato mimo jiné i dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci.
Podle § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru. Podle § 31 odst. 3 téhož zákona provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajstvích a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásady objektivity a vyváženosti a zejména nebyly vcelku vysílaného programu jednostranně zvýhodňovány názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.
Má-li Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dohlížet na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, pak se musí nutně jednat o všechny právní předpisy, které se této činnosti nějak dotýkají. Mimo jiné i předpisy, které komukoliv, včetně sdělovacích prostředků zakazují zásahy do soukromí. Stěží si lze představit, že by Rada byla kompetentní vytknout provozovateli například nevyváženost vysílaných informací, nikoliv však to, že zveřejňováním těchto informací jsou porušována ústavní práva občanů. Povinností provozovatele není ostatně „jen“ poskytovat objektivní a vyvážené informace, tedy respektovat zákon, ale dodržovat i všechny relevantní právní normy, včetně ústavy či mezinárodních smluv inkorporovaných do právního řádu ČR.
Ke zveřejnění odposlechů nedošlo postupem podle § 8a tr. z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v platném znění (dále jen tr. řádu), tedy nešlo o oficiální poskytnutí informací o trestním řízení. Také se nepodařilo zjistit, kdo příslušné podklady, ať již v tištěné podobě či jako zvukový záznam sdělovacím prostředkům předal. Dokonce se veškeré státní složky, které v dané fázi trestního řízení s odposlechy přišly do styku, tj. policie a státní zastupitelství od zveřejnění více či méně distancovaly a naznačovaly, že jde o únik informací, avšak jimi nezaviněný. Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem vyplývá z čl. 13 Listiny základních práv a svobod, přičemž obdobnou úpravu obsahuje i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde tedy o právo, zaručené ústavně, nadto pak mezinárodní smlouvou. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve více případech[1], vyslovený názor není nikým zpochybňován, je plně v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, takže lze mluvit o právní notorietě. Z toho pak lze dovodit logický závěr, že jakýkoliv odposlech telekomunikačního provozu je zásahem do tohoto Ústavou chráněného práva anebo též jinak, do soukromí a vzhledem k právní povaze tohoto soukromí, které je charakterizováno jako základní ústavní právo, jde tedy o zásah zásadního charakteru. Rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v souvislosti s legalizací porušení listovního a podobného tajemství vyžaduje nejen existenci zákona, který toto porušení legitimuje, ale také zákonný popis způsobu, jak má k tomuto porušení dojít. Tj. formální mechanismus rozhodování o porušení zmíněného práva a úprava postupu, jak se tak má dít[2]. Lze říci, že těmto požadavkům trestní řád vyhovuje či alespoň nebyl zaznamenán případ námitky, že by tomu tak nebylo, tím méně pak rozhodnutí, které by v tomto směru konstatovalo nějaký nedostatek. Pokud jde o odposlech dle trestního řádu, poněkud zjednodušeně řečeno, rozhoduje o něm soudce podle § 88 tr. řádu soud na základě návrhu státního zástupce, přičemž jeho rozhodnutí určí telefonní linku, která má být odposlouchávána a časový rozsah tohoto odposlechu. Kromě toho ale zákon globálně stanoví základní předpoklad pro povolení odposlechu a tím je existence trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Tedy jinak řečeno, nelze povolit odposlech v případě trestního stíhání pro jakýkoliv trestný čin, ale pouze v případě trestných činů, které zákon exaktně vymezuje.
Významné je to, že průlom do ústavního práva na ochranu soukromí, resp. tajemství zpráv podávaných telefonem, se děje nikoliv proto, aby obecně, pro nějaký blíže nestanovený účel, byla získána informace, ale toliko a výhradně pro účely trestního řízení. Z toho lze dovodit, že nejenom režim získávání takovéto informace, tj. odposlech jako takový, ale i režim nakládaní se získanými informacemi i nadále podléhá trestnímu řádu. Legálnost odposlechu nic nemění na tom, že jde o zásah do soukromí a faktem, že odposlech byl zákonným způsobem povolen, se na diskrétnosti odposlechnuté informace nic nemění. Orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny ji využít toliko pro svoji potřebu (potřebu trestního řízení), přičemž toliko za podmínek stanovených § 88 odst. 4 tr. řádu může být obsah odposlechu užit jako důkaz v tomto řízení. Policie informace získané odposlechem může užít toliko pro svoji operativní potřebu. Zveřejnění takové informace by formálně bylo možné jen s poukazem na ustanovení § 8a tr. řádu, podle našeho názoru však informace o obsahu odposlechu nelze zveřejňovat ani v tomto režimu. Zveřejnění či sdělení obsahu odposlechu neoficiálně je nezákonné samo o sobě vzhledem k povinné mlčenlivosti (§ 52 z. č. 183/1991 Sb. o policii ČR, § 25 odst. 1 z. č. 283/1993 o státním zastupitelství, § 81 odst. 1 z. č. 6/2002 o soudech, soudcích etc.). K legálnímu zveřejnění obsahu odposlechu může dojít pouze v případě, že obsah telefonního rozhovoru bude proveden jako důkaz před soudem. Pro jakékoliv nakládání s obsahem odposlechu však stále platí i ust. § 2 odst. 4 tr. řádu, podle něhož je povinností orgánů činných v trestních řízení projednávat trestní věci co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a Mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Za všech okolností tedy musí státní zástupce i soudce zvažovat, zda zveřejnění obsahu odposlechu (jeho části) má důkazní význam do té míry či intenzity, aby zájem na provedení takového důkazu byl společensky významnější než zájem na ochraně soukromí, resp. šetření práv obviněného. Lze tedy dovodit, že orgán činný v trestním řízení může globálně informovat o průběhu trestního řízení a konkrétně např. o tom, že obviněný je usvědčován (podle názoru orgánu činného v trestním řízení) obsahem odposlechů, ale bylo by naprosto v rozporu s citovanými právními normami, aby v tomto směru byla uváděna jakákoliv konkréta.
V této souvislosti je třeba zmínit ještě další specifikum práce s odposlechy. Příkaz k odposlechu je vydáván k odposlechu určité telefonní linky, přičemž se předpokládá, že tuto telefonní linku bude buď zcela nebo v podstatné míře užívat podezřelá osoba, o obsah jejíž komunikace je zájem. Pracovně lze ve vztahu k této osobě užít označení „prvá osoba“. Při běžném užívání telefonní linky lze důvodně předpokládat nejen komunikaci zájmového charakteru, tj. např. s jinou osobou, která se může dostat do obdobné pozice, ale i s osobami, s nimiž je vedena zcela nezávadná či „nezájmová“ komunikace. Takové osoby či takovou osobu lze označit jako „druhá osoba“. Předmětem rozhovoru pak mohou být skutečnosti, které se týkají jiných právnických či fyzických osob, tedy osob, o jejichž záležitostech je pouze jednáno (aniž by o tom jakkoliv byly informovány), které lze označit jako „třetí osobu“. Při všech třech těchto alternativách může jít o komunikaci pro účely konkrétního trestního řízení bezvýznamnou, která je jinak z hlediska orgánů činných v trestním řízení nezajímavá, případně může obsahovat signály či indicie, které povedou k dalšímu prověřování, ale v každém případě může jít o skutečnosti, které se nějakým způsobem osob, které komunikují nebo o nichž je komunikováno, osobně dotýkají a v nejkrajnějším případě jejich zveřejnění může vést ke snížení cti, důstojnosti a vážnosti těchto osob. Je zjevné, že zejména pokud se jedná o „třetí osobu“, je obsah odposlechu naprosto mimo sféru jejího vlivu, protože ať je v souvislosti s ní uváděno cokoliv, nemůže se nijak bránit. Již z toho důvodu je třeba takovéto informace brát se značnou rezervou. Zveřejnění odposlechu, který obsahuje rozhovor s „druhou osobou“ anebo informace o „třetí osobě“ je, resp. může být zásahem do jejich soukromí, přičemž legálnost takového zásahu je dána jen tím, že je legální odposlech „prvé osoby“. Je tedy zjevné, že případné zveřejnění citlivých informací získaných odposlechem, které se týkají „druhých“ a „třetích“ osob je třeba posuzovat minimálně stejně citlivě, ne-li citlivěji, než v případě těch, vůči kterým byl odposlech nařízen. Jestliže smyslem a cílem odposlechu telekomunikačního provozu je získat informace potřebné pro konkrétní trestní řízení, pak jakékoliv informace z odposlechu plynoucí, lze maximálně užít jako důkazy v trestním řízení. A to za shora uvedených omezení. Je tedy naprosto nepřípustné, aby byly orgány činnými v trestným řízení zveřejněny, nezávisle, zda se tak děje v režimu dle § 8a tr. řádu anebo dokonce mimo tento režim, ilegálně. V tomto druhém případě dochází k porušení jednak povinné mlčenlivosti, jednak ústavního práva na ochranu soukromí. S ohledem na to, že orgány činné trestním řízení nejsou jedinými osobami, které ex oficio přicházejí do kontaktu se záznamem odposlechu, je třeba konstatovat, že ani nikdo jiný nemá oprávnění tyto informace zveřejňovat, výjimku by činila pouze osoba, které se uvedená informace týká, tj. např. odposlouchávaný, tj. pokud by na základě svého rozhodnutí uvedené informace zveřejnil a nebo s jejich zveřejněním souhlasil.
Lze tedy konstatovat, že jakoukoliv informaci o obsahu odposlechu, tím spíše pak jeho doslovný přepis či záznam lze předat sdělovacímu prostředku pouze protiprávně. Pak tedy platí i to, že převzetí takovéto informace, tím spíše pak její další šíření, je také protiprávní. Je tedy především patrné to, že je naprosto lhostejné, kdo sdělovacím prostředkům předá informace, týkající se odposlechů, tj. informace o odposleších, tj. dokonce přepisy odposlechů, nebo zvukové záznamy odposlechu telekomunikačního provozu. S touto jedinou zmíněnou výjimkou, totiž pokud se tak neděje se souhlasem dotčené osoby, je jakékoliv zveřejnění výše zmíněných materiálů ve sdělovacích prostředcích porušením čl. 13 Listiny (čl. 8 Úmluvy) a tedy jednáním protiprávním, dokonce jednáním, které porušuje základní ústavní práva občana. Pro větší srozumitelnost je možné uvést, že pokud sdělovací prostředky zveřejní obsah nařízeného odposlechu, fakticky i de iure se dopouštějí stejně protiprávního jednání, jako kdyby takto zveřejňovali obsah nezákonného odposlechu nebo záznamu soukromého rozhovoru. Pro účely informování veřejnosti totiž odposlech nařízen být nemůže, je tedy protiprávní jej k takovému účelu užít.
V souvislosti s tímto závěrem lze očekávat námitku, poukazující na článek 17 Listiny, zakotvující svobodu projevu a právo šířit informace s tím, že dle odst. 4 tohoto ustanovení svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Taková námitka je logická, ale nedůvodná. Svoboda šířit informaci (o obsahu odposlechu) je omezena zákonem, který takové jednání zakazuje jako zásah do soukromí. Sdělovacímu prostředku je nabízena informace, o které je zřejmé, že je nabízena protiprávně a osoba jednající za sdělovací prostředek to velmi dobře ví, stejně jako to, že bude-li informace šířena, půjde o porušení zákona. Je-li předána jinému subjektu, má povahu stejnou, jako jakákoliv jiná informace soukromého charakteru, kterou by sdělovací prostředek protiprávně šířil. Jak bylo řečeno, na tom, že odposlech je zásahem do soukromí, nemůže jeho legalizace v některých, zákonem stanovených případech, nic změnit. Pouze ti, které zákon určil, mohou s informací takto získanou nakládat, a to jenom a pouze v rozsahu svého zákonného oprávnění. Tuto výjimku zmíněné zákony nestanoví pro sdělovací prostředky, stejně, jako není sdělovacím prostředkům stanovena výjimka z povinnosti nezasahovat (kromě soukromí) ani do jiných osobnostních práv.
Česká televize dne 17.2.2006 ve zpravodajském pořadu Události a Události, komentáře odvysílala zvukový odposlech v rozporu se zákonem. Zvukový záznam byl navíc tendenčně upravený a v odvysílané podobě neposkytoval objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Obsah obou reportáží objektivně nedokumentoval reálnou situaci a svojí nevyvážeností jednostranně zvýhodnil názorové mínění dílčí skupiny veřejnosti.
Televizní stanice Česká televize jako provozovatel vysílání tímto porušila povinnost uvedenou v § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., neboť poskytla neobjektivní a nevyvážené informace a současně porušila povinnost uvedenou v § 31 odst. 3 téhož zákona, neboť ve zpravodajských pořadech nedbala zásad objektivity a vyváženosti a ve vztahu k celému vysílanému programu jednostranně zvýhodnila názory jedné skupiny veřejnosti.
Podle § 60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. pokutu ve výši od 5.000,- Kč do 2.500.000,- Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud neplní povinnosti podle § 31 odst. 2 a 3 citovaného zákona.
Vzhledem k tomu, že televizní stanice Česká televize porušila své povinnosti provozovatele vysílání výše uvedeným způsobem, naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb.
Soudcovská unie České republiky a Česká advokátní komora proto podávají Radě pro rozhlasové a televizní vysílání podnět k zahájení řízení proti televizní stanici Česká televize ve věci uvedeného správního deliktu. Vzhledem k tomu, že porušení povinností dosáhlo rozsahu vážně narušujícího základy právního státu a ústavní principy fungování soudní moci ve státě, je navrhováno uložení pokuty na horní hranici zákonné sazby.
Soudcovská unie České republiky a Česká advokátní komora rovněž žádají Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o stanovisko ohledně zveřejňování informací o obsahu odposlechů, zveřejňování doslovných přepisů odposlechů anebo zveřejňování zvukového záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, které je podle jejich názoru protiprávní.
JUDr. Jaromír Jirsa
prezident Soudcovské unie České republiky
JUDr. Vladimír Jirousek
předseda České advokátní komory
[1] Např. Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 502/2000, IV. ÚS 536/2000
[2] Rozhodnutí ESLP Valenzuela Contreras proti Španělsku, ASPI 26996