Olympiáda ještě nezačala, a tak sleduji Tour de France. Sice pouze v novinách, na internetu a v rádiu, protože nemám (dnes již z přesvědčení) televizi, ale přesto mě tato sportovní událost dostává každý rok více a více a letos mě dostala se vším všudy. Možná o to více, že na kole celkem často jezdím (alespoň se o to snažím), nejezdím sice příliš na silnici, ale spíše v terénu na horském kole, ale přesto si dovedu (či snad právě proto ani nedovedu) představit, jaké to je – ujet 200 km denně, den co den, tři týdny v kuse, s převýšením někdy třeba 1000 m. Proto si myslím, že je třeba smeknout před sportovními výkony těch hrdinů, kteří překonají Pyreneje, Alpy, rozmary počasí, bolesti a zranění a dojedou do cíle, pod Vítězný oblouk. A nemám na mysli jenom Lance Armstronga, i když před ním je třeba smeknout obzvlášť, neboť svých triumfů dosáhl poté, kdy překonal smrtelnou chorobu, a přesto, že na něj jezdí početný tým „Amerických pošťáků“, ve chvílích největší krize umí nastoupit sám a dokázat, proč vyhrál Tour pětkrát. Dovedl kolem sebe soustředit tým, v němž je zastoupen, kromě jiných, i český cyklista, a má v tento tým absolutní důvěru. Nejen, že v něj má důvěru, ale dokáže jej v každém rozhovoru ocenit, uznat, že bez něj by nebyl tím velkým šampiónem. A rozdělí se s ním o všechny prachy, které vyhraje, hezky rovným dílem, protože ví, že bez týmu by nebyl nic a prachy by nevydělal.
Bez týmové práce dnes nevede cesta k úspěchu. Doba solitérství skončila i v justici. Cítím to ve vzduchu, že justici čeká skutečně zásadní reforma. Doba politických šarvátek sice zdaleka neskončila, a hned tak neskončí, ale „neviditelná ruka trhu“ je neúprosná. I ti největší ignoranti již dnes pochopili, že organizace práce na jednotlivých soudech je přežitá, neobhajitelná a nutně volá po inovaci. Takže já dnes nemám obavy, že reforma justice nebude, ona již začala, alespoň ta vnitřní. Co nevidět postihne každého z nás, a je třeba se na to připravit. Je třeba se rozloučit s představami, že soudce je nekomunikativní, izolované, neřídící individuum, které neumí počty. Co nevidět bude muset nejen komunikovat, ale i řídit, počítat, organizovat a starat se o jiné. Pro řadu z nás to bude změna bolestná, ale věřte mi, že nezbytná a prospěšná. Narozdíl od populistických politiků, kteří o justici nevědí nic, myslím si, že snad něco vím, a vím i to, že čeští soudci jsou v průměru pracovití, že dokonce leckde dřou jako koně, někdy až na hranici psychického zhroucení (a teď se omlouvám kolegům z odvolacích soudů, ale především se dře, tedy odvádí ta soudcovská nádeničina, u soudů nalézacích), že jsou značně adaptabilní a přizpůsobiví.
Jde o to, zda nejsou přizpůsobiví až příliš, a jde také o to, jak se vypořádáme my navzájem se svými vlastními problémy. Psal jsem už o tom a říkám to při každé příležitosti. Jedna z věcí, které mi na české justici vadí nejvíc, je to „polovojenské“ kastovnictví mezi nalézacími a odvolacími soudci. Uvedu pár příkladů z poslední doby. Má se začít psát nový občanský soudní řád. Již byl snad vytvořen tým pro vznik zásadní (kolikáté už?) novely o.s. ř. V týmu jsou zastoupeni soudci soudů odvolacích a dovolacích, ale nikoliv soudů nalézacích. A já se ptám, jak je to možné? Kdo především pracuje s procesním předpisem, kdo určuje pravidla civilního procesu, kdo jej dnes a denně aplikuje, vykládá, tvoří judikaturu? Je to především soudce nalézacího soudu. A to je prostě tak, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude, i když se v té zelené sbírce nakonec neocitne! Takový soudce přece nejlépe ví, jaký procesní předpis mu bude sedět, neboť tu soudcovskou rutinu odvede především on. Jak si vysvětlit, že kdosi z pražského odvolacího soudu měl snad při nedávném školení pronést: „To jsme to tedy dopracovali, když nám přednášejí soudci z prvního stupně!“ Kde to proboha jsme? Já se domnívám, že nalézací soudce by měl pravidelně přednášet odvolacím i dovolacím soudcům o těch úskalích, která jej každý den čekají v jednací síni, v prostředí, ve kterém pracuje. U nalézacích soudů jsou i neodborníci, ale také řada odborníků na slovo vzatých. Stejně tak u odvolacích soudů. Proč tento potenciál nevyužít? Právě z těch důvodů, a nejen pro ně, budu prosazovat, aby kariéra soudce začínala v úloze votanta u odvolacího soudu, kde by „odkoukal“ chyby, kterých se má vyvarovat při své další praxi u nalézacího soudu, aby po určité době praxe byla zavedena povinná stáž pro nalézací soudce u odvolacích soudů a aby byla zavedena i obdobná povinná stáž odvolacích soudců, kteří po určité době logicky ztrácejí přehled o každodenní justiční realitě, u nalézacího soudu.
Je léto, konečně snad nejen podle kalendáře, ale i podle počasí. Vyčistil jsem si stůl a teď se snažím odjet na dovolenou vyčistit si také hlavu. Opájím se tím mylným pocitem, že mám „hotovo“. Zatím se mi tuto iluzi daří jednou za rok vytvořit. Doporučoval bych to každému z nás. I když vím, že v Ústí, Chomutově nebo v Ostravě a Brně to bude hodně těžké.
Velice aktuální je otázka našich platů, respektive žalob na jejich dorovnání. Myslím, že nás čeká nelehký boj. S postupem času a s ohledem na vývoj posledních událostí jsem stále více přesvědčen, že se jedná o boj spravedlivý. Je dobře, že jsme začali zatím vyzývat předsedy soudů, aby nám platy vyplatili. Věřím tomu, že se vláda a stát zachovají férově a začnou nás brát v tomto směru konečně vážně. I když tomu vlastně vůbec nevěřím. Byl bych rád, aby všichni čeští soudci byli čestní a stateční. A byl bych rád, abychom zároveň nedopadli jako v této irské básni:
„Do bitvy vytrhli, leč všichni padli,
byť statečně hleděli v sokův štít,
čestně si vedli, však zle se bili,
kouzla a čáry triumf oslavily“.
Přeji krásný srpen
Váš prezident