Co bylo.
Máme za sebou divných více než dvacet měsíců. Jako lidé, jako společnost, ale také jako soudci a členové Soudcovské unie. Od vypuknutí mediální bouře provázející virovou pandemii se ukázalo, jak rozdílně reagujeme na stres, strach o sebe a o své blízké, jak si najednou nerozumíme s lidmi, u kterých bychom to nikdy nečekali.
          Na samém počátku epidemie strnula celá společnost, ale po dvou třech týdnech jsem registroval snahu většiny kolegů se v rámci výkonu spravedlnosti vrátit do co možná nejnormálnějšího stavu. Ostatně řada soudních agend, včetně té mé, trestní odvolací, vyžaduje minimálně jeden, ale obvykle dva dny v týdnu strávit v jednací síni. S desítkami účastníků řízení. A pracujeme tak po celou dobu epidemie.
         Opravdu nezapomenu naší vládě, že oproti všem pohromám v minulosti, třeba povodním, nezařadila soudce mezi ohrožené kategorie důležité pro chod státu. Stovky soudců musely chodit týden co týden celou dobu nejen do jednacích síní a výslechových místností, ale třeba i do nemocnic, ústavů a léčeben. Zákon jim to prostě ukládá. Bez možnosti se nechat včas očkovat.
          Nejde jen o rozdílný přístup současné vlády oproti vládám minulým, ale i oproti hejtmanům, kteří naopak všichni do jednoho během nouzového stavu, kdy tu pravomoc měli, do takové priority soudy zařadili. Jenom díky tomu mohli naši kolegové a odborný aparát s malými dětmi využít fungujících skupin ve školkách a školách. Jak nouzový stav skončil a bylo opět na vládě, jak se zachová, naše děti do škol zase nemohly.
          A přišli jsme o výroční, třicátý sněm Soudcovské unie. Přitom máme co slavit. Mezinárodně patříme po celá ta léta počtem členů a poměrem členů vůči všem soudcům mezi opravdu velké soudcovské organizace, tři desítky let fungujeme tak dobře, že tu nevznikl prostor pro konkurenční organizaci, máme respekt mezi kolegy i ve společnosti. Mě ale vlastně nejvíc mrzí, že jsme se nemohli osobně vidět a mezi sebou diskutovat.
           Co bude?
Budou sněmovní volby. Před volbami i po nich očekávám velmi agresivní a nervózní atmosféru v politické sféře, která po volbách může trvat měsíce a přenese se do celé společnosti. Počítejme s tím, že některé z hysterických ataků mohou směřovat i vůči justici. Sebevědomá soudní moc musí vědět, že takové výpady jsou výsledkem nervozity politiků, nikoli stavu justice. Bude-li fungovat dobrá komunikace mezi představiteli našeho stavu, zažijeme chvilky nechutné, leč nikoli soudní moc ohrožující.
          Nebudou peníze. Nejen v justici, ale ve státním rozpočtu vůbec. Ať bude příští vládu sestavovat kdokoli, tlak na razantní úspory ve všech resortech bude velký. A náš rozpočet je zvláštní tím, že jeho mimořádně významné procento představují mzdy. Chcete-li pak šetřit, máte jen dvě možnosti. Snížit mzdy, či snížit počet osob, které mzdu pobírají. První záchvěv této myšlenky jsme již zažili, když ministryně letos vyhlásila, že omezí počet návrhů na jmenování soudcem bez ohledu na jejich faktickou potřebu.
           Prakticky obratem jsme dokázali předložit argumenty pro to, že za léta takzvané poměrové systemizace, kdy dohodou vlády se soudní mocí byl počet soudců konstantně dán, již nemáme k dispozici reálná data o obtížnosti jednotlivých agent, regionálních zvláštnostech (třeba turistická centra s vyšším průměrem kauz vyžadujících tlumočníka) a důsledcích procesních změn (jako trestní soudce nemůžu přehlédnout dopad zkráceného řízení a dohod o vině a trestu). Ministerstvo uznalo, že tvrdá statistická data nejsou k dispozici a zřejmě v letošním roce navrhne ke jmenování podobný počet kandidátů, jako v letech minulých. Ale to byla předehra.
            Chceme-li, a já pro to udělám maximum, mimo debatu udržet výši a dynamiku našich platů, nemůžeme odmítat diskuzi o „justiční mapě“, absolutním počtu soudců, posílením podílu, pravomocích a také platu asistentů a vyšších soudních úředníků. Jsem přesvědčen, že budoucnost soudnictví je ve struktuře, kdy soudci budou na soudu právně vzdělanou menšinou oproti bakalářům a magistrům práva ve funkcích asistentů a vyšších soudních úředníků. A že ne každý soud prvního stupně bude projednávat všechny do úvahy připadající agendy.
         Pracuje se na civilním i trestním procesním předpisu. Ekonomický tlak přispěje k tomu, že pádnější budou argumenty příznivců zrychlení, zjednodušení a zkrácení řízení, zkrátka úspor, než obhájců šlechtění našeho tradičního právního prostředí, zasazeného mezi dva mimořádně bohaté a fungující státy, Německo a Rakousko, jejichž prostředky na justici ještě desítky let vynakládat nebudeme.
              A bude náš sněm. A tam si povíme, co jsem tu popsal správně a kde jsem se mýlil.