Slovo prezidenta
Milé kolegyně, vážení kolegové,
prožil jsem první týden v roli prezidenta Soudcovské unie. Byl to týden pestrý, plný zážitků. Rozhovor pro televize, tisková konference, rozhovor pro noviny poskytovaný po telefonu na chodbičce vlaku a rozhlasové interview. Snažil jsem se sdělit, co nás pálí. Co považujeme za podstatné. Vládu jsem přitom „nešanoval“ a utvrzoval sebe i čtenáře (posluchače) v tom, jak špatné je postavení justice.
Vážení a milí,
nebudu psát o jaru, ačkoliv se to podle kalendáře nabízí. I s vědomím toho, že takové „banality“, jakými jsou krásy jednotlivých ročních období, stojí za žití, ne ušmudlané soudní spisy, nevrlí předsedové, znuděné zapisovatelky či instituce sídlící v pražské Vyšehradské ulici, mající v logu nevidomou dívku s váhami. Na tom posledním je troufalé i zvláštní, že náš správce tak trochu soudcům jejich symbol „šlohl“. Neměl-li by mít spíše ve znaku klempíře opravujícího střechu justičního paláce...
Vážení a milí,
zdravím vás opět po roce, tradičně v čase před shromážděním, tradičně v rozpoložení, v němž se mísí pocity lehké nervozity, netrpělivého očekávání a „obyčejného“ těšení na přátele a kolegy, které nemohu potkávat tak často, jak bych si přál. Shromáždění je příležitost pro setkání, výměnu názorů, zábavu, ale hlavně pro práci. Vždy je radost pozorovat pozitivní a konstruktivní atmosféru, v níž se tradičně shromáždění odehrává, a to letošní nebude jistě jiné.
Vážení a milí,
byla by jistě závažnější témata k napsání, byla by jistě témata aktuálnější či političtější. Byla by jistě i taková témata, která by většinu soudců potěšila, avšak byla by i jiná, která by některé nepotěšila vůbec. A tak píši toto slovo, nedbaje přitom na aktuality. Bude to tak lepší, aktuality ponechme médiím.
Vážení a milí,
nevím, zda je to tím, že máme výjimečně krásný podzim, že jsme si vysoudili 14. platy, že se našemu spolku daří nebo prostě jenom tím, že mám momentálně dobrou náladu. Na letošní Shromáždění se však mimořádně těším.
Vážení a milí,
ocitli jsme se v období mezi shromážděním a koncem roku, Vánocemi, narozeninami Páně, Silvestrem. Načasováno je to každoročně tak, že skončí shromáždění a začne Advent, období určené k přemýšlení, sebezpytování, rozjímání. Asi proto, abychom skutečně přemýšleli o tom, na čem jsme se na shromáždění dohodli, zda jsme splnili, co jsme si předsevzali minulý rok.
Vážený pane předsedo Nejvyššího správního soudu, páni ministři, vážení hosté, dámy a pánové, milé kolegyně a kolegové.
Na Shromáždění jsem začal jezdit jako začínající soudce asi před 10 lety a vždy jsem se z něj vracel naplněn optimismem, který ještě značnou dobu poté převládl nad každodenním justičním pesimismem. Vždy u mě v nejbližších týdnech po Shromáždění převažovaly pocity určité euforie a chuti do dalšího výkonu soudcovského mandátu. Míval jsem, a stále mám, po Shromáždění pocit sounáležitosti s ostatními kolegy, býval jsem, a stále jsem, naplněn přesvědčením, že se v případě našeho spolku, ve kterém je členství dobrovolné, jedná v dnešní individualistické době o malý společenský zázrak.
Vážení a milí,
máme svátek všech svatých a hned po něm památku zesnulých, tedy, lidově řečeno, Dušičky, čas podzimních inverzí, depresí, sebevražedných nálad, období jaksi odsouzené k tomu, aby bylo pesimistické. Já si však nemohu pomoci, ale mám pošmourný měsíc listopad rád.
Za prvé proto, že se v něm narodil můj syn. Zadruhé proto, že je v něm člověk po bezstarostném létě jaksi shodou meteorologických událostí a přírodních vlivů odsouzen k tomu, aby se více nad sebou zamýšlel. A za třetí proto, že se v něm (většinou) koná naše Shromáždění.
Vážení a milí,
je doba říje, a tedy přípravy na naše Shromáždění. Přiznávám, že je to poněkud laciný „oslí můstek“. Pokud by vám mé pokusy o vtip přišly trapné, stačí napsat na naše stránky. Rád si vaše připomínky přečtu.
Po napsání mého posledního slova jsem si dodatečně uvědomil, že jsem se v září, opojen retzinou, mořským větrem a já nevím čím ještě, nechal unést prázdninovou bezstarostnou náladou, a jaksi pozapomněl na to, že za dva měsíce se sejde náš nejvyšší stavovský orgán, tedy uskuteční se Shromáždění zástupců sekcí. Je sice hezké, že píši o výkonech našich olympioniků, ale v tuto chvíli to není to pravé. Doufám tedy, že ještě není pozdě, neboť čas skutečně (nebo spíše neskutečně) pádí. Mé slovo tentokrát bude více pracovnější, a tedy možná i nudnější. Není však zbytí, doba si to žádá.
Vážení a milí,
zdravím všechny po prázdninách. Dovolil jsem si pozdravit vás na našich internetových stránkách také ze své dovolené u moře. Petr Franc to nazval provokací. Uznávám, že pocity soudce, který se potí na pláži, jsou podstatně jiné, než toho, který se potí v jednací síni pod talárem. Dobrá, příště nebudu tolik provokovat. Anebo možná budu. Přiznám se, že mě to někdy celkem baví, a občas taková provokace není k zahození. Ostatně provokovat můžete na našich webových stránkách i vy. Od toho (a samozřejmě nejen od toho) je přece máme!